Rytiny.cz uvádí vítěznou povídku prvního soutěžního kola - Zlé zvěsti od Martina Kindla…
Zlé zvěsti
Martin Kindl
Na Sarahein dopadala noc. Město se pomalu ponořilo do tmy a probudil se noční život. Zaplály pouliční pochodně, kurtizány začaly svůj lov na zákazníky, hospody a různé zábavní podniky se začínaly plnit. Častí žebráci neúnavně žebrali o další almužnu. Kolemjdoucí je ignorovali, ani je už nevnímali, jak na ně byli zvyklí.
Hospody zde byly různorodé. Od nejhonosnějších hostinců, po ty nejhorší špeluňky. A právě v jedné takové špeluňce, bylo momentálně trochu rušno. Dva příslušníci městské stráže, se tu snažili uklidnit opilého a agresivního pobudu, který nemravně obtěžoval jedno děvče.
,,Radím ti dobře, pusť ji a pojď v klidu s námi,“ říkal prozatím klidně Corrin. V městské stráži sloužil krátce přes měsíc a prozatím ještě svou výbušnou povahu zvládal, i když tato práce nebyla zrovna pro klidné nervy. Denně krotit nejrůznější rváče, chytat zloděje, vyhánět žebráky ze slušnějších míst města a také občas bojovat o život.
Po dobrodružství v Prokleté jeskyni, Corrin odešel hledat štěstí do Sarahainu a aby se nějak uživil, vstoupil do městské stráže.
Parťáka mu dělal Hordo, prošedivělý vousatý hromotluk s medvědí postavou, který pamatoval a také prošel nespočet bitev. Čas však byl neúprosný a on už neměl dostatečné výkony pro elitní Dračí gardu, ve které sloužil. Odmítl penzi a nastoupil do městské stráže. Prý se na penzi ještě necítí.
A měl pravdu. Šermovat dokázal výborně, měl sílu medvěda a jeho pěsti velikosti kovářského kladiva, dokázaly uzemnit jakéhokoli rváče.
,,Polib si, idiote,“ zafuněl pobuda, pustil dívku a rozmáchl se pěstí proti Corrinovi.
Corrin mu lehce uhnul a uštědřil mu úctyhodnou ránu do brady. Rváč cosi zakňučel, pak se oklepal a zvedl těžkou dřevěnou lavici. Nešlo o žádného slabocha. Chystal se ji hodit na Corrina, když zasáhl Hordo.
Veterán jej popadl za rameno, otočil si ho, druhou rukou chytil pod krkem, zvedl a důkladně profackoval, až rváči zrudl obličej a začaly téct slzy. Nepouštěje ho, přešel Hordo ke dveřím, otevřel je a solidním kopancem do zadnice, katapultoval pobudu na druhou stranu ulice. Nešťastník se tam po stěně domu v bezvědomí svezl do louže splašků.
Hordo zavřel dveře a zamířil k výčepu. Celá hospoda mlčela. Byl by slyšet i padající špendlík. Nikdo z přítomných, kromě Corrina, by nikdy prošedivělého hromotluckého veterána, neodhadl k takovému výkonu. Ten opilec nebyl žádný střízlík. A dostal takovou nakládačku…
Hordo ignoroval ztichlou atmosféru a poručil hostinskému dvě piva. Ten je urychleně načepoval a podal mu dva korbely. Corrin si jeden vzal a zhluboka se napil. Docela mu to přišlo vhod. V hospodě bylo poměrně dusno a naposledy pil když šli na hlídku. Rozhlédl se po hospodě, ale nikdo další nevypadal, že by chtěl dělat potíže.
Sama hospoda nebyla zrovna slušné kategorie. V této zapadlé špeluňce se scházela ta nejhorší spodina, jako v celé této části města. Na druhé straně, nebylo v Saraheinu ideálnějšího místa k získání různé šmeliny, těžce dostupných věcí a třeba i sehnání nějakého toho nájemného vraha, nebo skupinky, ochotné za pár mincí, udělit někomu pořádnou nakládačku.
,,Víš že nesmíme pít ve službě?“ řekl Corrin s úsměvem svému hromotluckému kolegovi.
Hordo na něj znechuceně pohlédl: ,,Ještě ty začínej. Užil jsem si za ta léta buzerování dost.“
,,A jeje, tady má někde večerní náladu!“
Hordo do sebe obrátil korbel, jedním lokem vyprázdnil, říhl a podotknul: ,,Já mám vždycky dobrou náladu.“
Corrin se zasmál: ,,To jsi včera říkal také a pak jsi vyrazil všechny spodní zuby tomu žebrákovi.“
,,Tak za prvé: Nebyl to žádný žebrák, nýbrž jen za žebráka přestrojený přešikovný kapesní zloděj. Za druhé: Neměl mi plivnout na boty.“
,,Taky jsme to po službě pěkně schytali od seržanta.“
,,On ví, co mi může…“
Corrin se znovu napil a přitom letmo pohlédl na dva hosty, sedící v tmavém koutě, jak se o něčem dohadují. Jeden z nich vypadal velice mazaně, připomínal lasičku a zdál se být kluzký jako had. Corrin si jej snadno dokázal představit s otrávenou dýkou v ruce.
Ale jeho společník… Kdyby se stín mohl zhmotnit, vypadal by přesně jako on.
Do obličeje mu Corrin neviděl, seděl bokem a na hlavě měl kápi. Zahalen v tmavofialové kutně, skoro jako nějaký mnich. Zpod kutny vykukovaly odrbané kožené boty, potřísněné od různých splašků z ulice. Asi mu bylo jedno, jak moc je ,,nenápadný“ v tomhle ohozu.
Corrin se jen tak ledabyle opřel o výčep a nenápadně dvojici pozoroval. Muž v kápi cosi předal tomu druhému, z ruky do ruky.
,,Hordo!“ špitl Corrin. ,,Vidíš ty dva v tom koutě?“
Hordo se ohlédl.
,,Sakra ne tak nápadně!“
,,Už je to fuk, právě odcházejí. Ale asi si naší pozornosti nevšimli. Proč se o ně zajímáš?“ zeptal se Hordo.
,,Ten v tom hábitu něco předal tomu skrčkovi. A asi to nebylo nic legálního.“
,,No dobrá,“ povzdychl si Hordo. ,,Jdeme za nimi.“
Oba strážci položili prázdné korbely na pult a pomalu vyšli z hospody. Záhadné duo právě mizelo v tmavém průchodu mezi dvěma domy. Našlapovali velmi potichu. Kdežto Corrin s Hordem měli co dělat, aby je okované vojenské boty na kamenné dlažbě neprozradily.
Když prošli průchodem, stalo se to, v co Corrin doufal, že se nestane. Ten lasičku připomínající mužík, se ohlédl. Vykulil oči a strčil loktem do jeho společníka. Rovněž se otočil a pak začali utíkat.
,,Sakra, své sprinterské roky už mám za sebou!“ supěl Hordo.
Veliké břicho mu v běhu nadskakovalo.
,,Přidej, starochu!“ provokoval ho Corrin a hnal se za uprchlíky. V běhu tasil meč, bylo mu jasné, že tak snadno to nepůjde, zejména když viděl, že ten menší se začíná hrabat v kapsách. Pak rukou škubnul a Corrin jen koutkem oka zahlédl cosi lesklého, rychle se pohybujícího vzduchem. Taktak cuknul hlavou a na obličeji ucítil závan vzduchu. Těleso cinklo o zeď jednoho z polorozpadlých domů.
,,Bacha má hvězdice!“ křikl dozadu na Horda. Neměl rád vrhací hvězdice. Bývalo nepříjemným zvykem, že jejich uživatelé je pomazávali všemožnými svinstvy, od trusu až po ty nejhorší jedy. Pro nájemné vrahy asi nejideálnější pracovní pomůcka.
,,Já mu vyřežu hvězdici z ksichtu!“ zařval vztekle Hordo a zrychlil. Vypadal jako běžící mamut.
,,Když ty budeš házet, já si taky hodím!“ zabručel si Corrin pod nos, přehodil meč do levé ruky, pravačkou vytáhl z pouzdra na opasku malou vrhací dýku a mrštil ji po mužíkovi. Snažil se, aby mu dopadla rukojetí na hlavu, ale místo toho mu čepel projela krkem. Udělal ještě několik kroků a padl do špinavé louže, rychle ji zbarvující do červena.
To se moc nepovedlo, pomyslel si Corrin a utíkal dál za tím druhým. Ten se otočil a z kutny vytáhl dlouhou, ale velice tenkou čepel. Cosi připomínající rapír, ale mnohem tenčího. A rozběhl se proti mladému městskému strážci. Počínal si tak rychle, že Corrin stačil sotva zabrzdit a neohrabaně vykrýt úder protivníkovy lehké čepele.
Hordo už s vytasenou zbraní doběhl a chystal se Corrinovi pomoci, jenže onen neznámý se pohyboval tak rychle, že měl starý veterán obavu, že spíše zasáhne svého kamaráda. Tak jen nerozhodně přešlapoval a pátral po nějaké vhodné pozici.
Corrinovi zasvištěla čepel okolo obličeje a skoro mu rozřízla obočí. Snažil se nějak využít té krátké chvilky, kdy měl soupeř odkrytý hrudník, ale když už se hrot meče v hladkém bodnutí téměř dotýkal kutny, její majitel náhle stál o půl metru vedle. Ani jeden ze strážců nepostřehl jakýkoli pohyb, kdepak, oko to nebylo schopné zachytit. Nad slunce jasné, že zakuklenec používá magii.
Cosi zeleně zasvítilo, směrem z dlaně mága, či o co se mohlo jednat a z louže se celý od krve, začal nemotorně zvedat jeho společník. Dýka mu stále trčela z krku. Potácivě se začal přibližovat.
,,Je to nekromant!“ zařval Hordo. ,,Musíme ho vyřídit co nejdřív!“
Zkusil se také vložit do hry, ale neměl v úmyslu útočit mečem. Použije své obrovské pěsti. A pak ho napadl ještě lepší nápad.
Jeho mladší kamarád už krvácel z několika škrábanců, ale o nic závažného se nejednalo. Jen se obával, že rapír toho nekromanta bude potřen nějakým jedem, nebo nákazou. Ať už ano nebo ne, brzy to pozná. Koutkem oka spatřil přicházející zombii. Hordo by mohl přiložit ruku k dílu, napadlo ho.
A přesně to veterán udělal. Místo aby se vrhl na nekromanta, skočil po zombii. Nemrtvý, postrádající jakoukoli vyšší inteligenci, vůbec neřešil, že na něho letí hora masa s naježenými prošedivělými vousy a napřaženýma rukama. A tou horou masa byl sražen na zem, vzápětí ale zvedán opět vzhůru. Jenže ne na nohy. Místo toho, letěl vzduchem.
Hordo po chodící mrtvole skočil, pak ji chytil za nohy a mrštil proti zápasícím mužům. Corrina v poslední chviličce napadlo, že Hordo zešílel a pak byl bolestivě povalen oběma těly, nekromantem a zombíkem.
Starý žoldák s morbidním úsměvem přiskočil k hromadě, zvedl meč, který Corrinovi vypadl z ruky a než se nekromant vyškrábal na nohy, vrazil mu čepel do zad. Hrot vyjel na druhé straně ven. Nekromant vydal skřek ze kterého naskákala husí kůže, zaškubal sebou a znehybněl. V tu chvíli znehybněla i zombie.
Hordo nechal meč v mrtvém těle a pomohl Corrinovi na nohy. Ten se vydrápal zpoza těla zombíka a snažil ze sebe setřít krev. Jak svou, tak nekromantovu a zombíkovu. Vypadal jako řezník.
,,To obvykle hážeš mrtvolami?“ odplivl si Corrin do bláta.
,,Jen takhle navečer,“ odvětil Hordo.
,,Že ti to ale trvalo…“
,,Myslel jsem, že to zvládneš, asi jsem tě přecenil, amatére!“ škádlil ho prošedivělý veterán.
Otočil nekromanta na záda a ve světle hořícího koše, jej prohledával. Mrtvý měl tvář nehorázně bledou, skoro jako upír. S tenkými a krutými rty. Přivřené oči měly i po smrti nepříjemný lesk, tak je Hordo raději zamáčkl.
Corrin vytáhl z krku druhého muže svou dýku a rozřízl s ní nekromantovu kutnu. Pod ní měl černou tuniku a na krku jakýsi kruhový amulet, s trojúhelníkovitým symbolem uprostřed. Chtěl na něj sáhnout, když mu Hordo zadržel ruku: ,,Nesahej na to! Kdoví co mají tihle zmetci za hračky!“
,,Co teď? Odtáhneme je?“
,,To rozhodně. Kašlem na zbytek šichty, musíme to co nejdřív ohlásit, ať to okamžitě ví i Chrám. Výskyt nekromanta…to vůbec nevypadá dobře!“
,,Kde se tu sakra vzal?“ divil se Corrin.
,,Nevím, ale náhoda to nebude. Ti lumpové určitě zas něco chystají. Cítím to v kostech. Ten pocit jsem míval na hranicích často.“
,,Byl poslední roky relativní klid, že by to byl konec?“
,,Vsadím se že jo,“ svraštil obočí Hordo. ,,Zajímalo by mě, jak to vypadá na východních hranicích.“
Východní hranice Mohawinu, sousedily s obávanými a nepřátelskými Zeměmi nemrtvých. Nepřátelské, pusté a nevlídné zemi, kde vládlo Společenstvo nekromantů. Samotné Společenstvo tvořilo třináct Arcinekromantů, pod nimi další různé nižší kasty. Jediným obyvatelstvem tohoto odporného místa, byli nemrtví. Od chodících mrtvol a kostlivců, po ty nejstrašnější přízraky a duchy. Mnohokrát se s nemrtvými válčilo, pokaždé vše dopadlo nerozhodně, ale za těžkých ztrát. Samozřejmě jen na straně lidí. Nekromanti nedostatkem vojáků rozhodně netrpěli, ale jakoby zkrátka po určité válečné době jejich chuť nebo síla vyprchala a zavládl klid. Až na občasné drobné šarvátky na hranicích, ale to celkem nestálo za řeč. Asi se nekromanti dostatečně nakrmili smrtí na bitevních polích a na čas dali pokoj. Někdy vládl klid i deset let a náhle to začalo znovu.
Společenstvo nekromantů ale neoperovalo pouze formou bitevního pole. Své tajné stoupence a zvědy mělo i mezi lidmi. Díky tomu mohli páchat neplechu i v době relativního míru. Ačkoliv kněží neúnavně pátrali a stíhali jakékoli jejich přívržence, stále jim mnoho věcí procházelo.
Dokonce jednou došlo i k obrovskému skandálu. Mezi samotnými kněžími byl odhalen nekromant. Nejhorší na celé věci bylo to, že se jednalo o vysoce postaveného kněze. Od té doby důvěra lidí v Chrám, poněkud opadla.
,,Já pohlídám těla, ty doběhni pro posilu a vezměte dvoje nosítka. Myslím, že ty tam doběhneš dříve než já,“ řekl Hordo.
Corrin poslechl a když odbíhal, ještě se otočil: ,,A víš proč? Protože jsi moc velkej a tlustej!“
,,To není sádlo, ale svaly!“ zařval za ním Hordo vztekle.
Corrin sprintoval ulicemi, uličkami, náměstími, parku se raději vyhnul a když konečně dorazil do kasáren městské hlídky na jejich straně města, pořádně z něj tekl pot. Napřed se snažil vydýchat, aby vůbec mohl ze sebe vypravit srozumitelnou větu a strážný u brány na něho hleděl s ironickým, pobaveným pohledem.
,,Copak? Máš střevní potíže, nebo tě honí manžel nějaké tvé milenky?“ culil se na schváceného Corrina strážný.
,,Přestaň kecat a zavolej někoho se dvěma nosítky, máme mrtvého nekromanta!“
,,Počkat, teď si děláš srandu, nebo je to fakt?“
,,Ne ty dovedo, kvůli blbému vtipu běžím přes půl města, abych ti tady úplně zpocený vykládal hovadinu, které se nikdo nezasměje! Jasně že je to fakt! Jeden nekromant a jeho poskok. Hordo hlídá těla, musíme sebou hodit.“
Strážnému došlo, že se nejedná o šprým a utíkal do kasáren, kde vyburcoval seržanta, majícího v tu chvíli službu. Ten zalarmoval deset dalších mužů a nařídil jim, připravit provizorní nosítka.
Mezitím Hordo tiše hleděl na mrtvého nekromanta. Hlavou mu probíhaly vzpomínky na události, které zažil na východních hranicích. Tehdy přišli o ruiny jakéhosi prastarého, opuštěného města a území okolo něj. Pro Společenstvo nekromantů, mělo město velikou cenu. Nacházelo se v něm obrovské pohřebiště. Nikdo dnes nemá tušení, co se s městem stalo a proč tam je pohřbeno tolik lidí. Nabízí se snad jen možnost jakési epidemie, nebo něčeho podobného. Ať se stalo cokoliv, hlavní bylo, že nekromanti si hrobky okamžitě přivlastnili a proti vojákům Mohawinu vyslali obrovskou armádu nemrtvých. Boj se nedal vyhrát, zejména trpěla morálka vojáků. Často se stávalo, že na vás útočil dlouholetý spolubojovník, který ještě včera s vámi popíjel u ohně, ráno přišel o život a večer tupě útočil s dalšími nemrtvými. Pokud to bylo jen trochu možné, tak se zabití okamžitě spalovali.
Hordo se těšil na klidnou výslužbu. Proto nastoupil k městské stráži, kde by jen řešil hospodské rvačky a běžné malé pouliční šarvátky, nebo krádeže. Teď mu ale začíná docházet, že jeho osud ještě neskončil.
Starému žoldnéři pracovala fantazie natolik, že měl pocit, jako kdyby se nekromant pohnul. Vytasil meč a křečovitě sevřel jílec. Už z bojů s nemrtvými trochu vyšel, mírně se mu třásla ruka. Ať už se mrtvola hnula nebo to jen byla hra stínů, Hordo každopádně pocítil obrovskou úlevu, když uslyšel kvapně přibíhající vojáky, s Corrinem v čele.
,,Že vám to ale trvalo,“ rýpnul si Hordo.
,,Nekecej,“ odsekl Corrin a ukázal ostatním obě mrtvoly. Seržant ho odstrčil a důležitě přistoupil k tělům. Chvíli je prohlížel a pak řekl: ,,Naložte je. Ale opatrně.“
Vojákům se moc nechtělo, na obě mrtvoly sahat, ale zamračený pohled seržanta je okamžitě donutil změnit názor.
Corrin pokynul Hordovi a oba se toho ujali. Druhé tělo zvedl seržant, nadávající svým mužům do zbabělců a nekompromisně na jednoho z nich ukázal. Ten, nepříliš nadšeně, uchopil druhý konec nosítek.
Tiše kráčeli nocí a nikomu nebylo do řeči. Cítili hnusný mrazivý strach, prostupující jim kostmi. Marně se snažili utěšit tím, že se třeba nejedná přímo o nekromanta. Podvědomě tomu ale moc nevěřili.
,,Nejradši bych ještě teď prolezl tu hospodu,“ řekl tiše Corrin Hordovi.
Ten zavrtěl hlavou: ,,Teď to nemá smysl, uděláme to ráno. V té tmě a šeru by nám jen něco uniklo. Jestli tam mají snad ještě někoho, ten nemůže tušit, k čemu právě došlo, pokud nás nesledoval. A kdyby nás sledoval, už bychom leželi mrtví místo těchto dvou.“
,,Asi máš pravdu. Za pár hodin svítá, koukneme se na to pak. Ale nejspíš nám zakážou se do toho vrtat, převezmou to královi vyšetřovatelé.“
,,Ti si nanejvýš vyšetří vlastní stolici,“ zabručel Hordo.
,,Kdybych se měl navléci do pytle od brambor jen proto, abych byl v nějakém pitomém přestrojení a mohl se vloudit do té hospody, udělám to.“
,,To by musel být pořádný pytel.“
Pokračovali cestou do kasáren, ve svitu měsíce. A nikdo z nich si nevšiml páru světlých očí, který je nehybně a bez mrknutí, pozoroval z dveřního otvoru v polorozbořeném domě.
Ta se dost povedla :) Taky se mi líbilo Zrdcadlo a pobavily mě Ty záhadné kruhy v obilí a My dva já.
ááá, moc hezká =) Tyhle konce jsou tak mrazící, až jsou úžasné xD Sama je používám xD
Nejzapadlejší, nejšpinavější hospoda a v jejím nejtemnějším koutě sedí překvapivě typický profil zabijáka a typický profil nekromanta. A aby náhodou nebyli tak málo nápadní, když už jim osud nadělil podobu tak ohraných zevnějšků, co se fantasy týká, tak se ještě musí nenápadně a velmi inteligentně chovat a přitáhnout na sebe pozornost gardistů… Jen pro jistotu…
To samé nepřítel – Nemrtví bez inteligence. Země nemrtvých, tak pusté, tak nevlídné, kde žijí jen nekromanti, oživlé mrtvoly a další podivné existence – Kde jsem to jen četla? Že by každá druhá povídka fantasy žánru? Skoro to působí jako nějaká hra, kde si hráč zvolí nemrtvé za hlavní rasu a jen staví armádu a bojuje a sílí, protože tak se i nepřítel chová – jen bojuje a zabijí a oživuje mrtvé. Sem tam pošle nějakého zvěda, nebo si nakloní někoho na svou stranu, aby způsobil nějakou tu “rošťárnu”, když už je ten relativní klid.
Nikdo neví proč se bojuje, nebo proč zrovna ne… Nějaký hlubší důvod asi neexistuje, nebo že by byl nepřítel tak prostého smýšlení, že se mu buď chce nebo nechce? Nebo snad skutečnost, že je nekromant automaticky znamená, že je “zlý”, a tak musí bojovat a prznit lidskou rasou, než přijde někdo silnější a převálcuje ho?
Vlastně se divím, že v tom světě ještě někdo žije…
Co se týká hlavního hrdiny – působí jako sympaťák, ale dobrodružství o Prokleté jeskyni bych nezmiňovala, pokud to nehodláš nějak rozvést – běžný čtenář nemá potuchy, oč tady běží, takže se jen dozví, že něco takového prostě jen existuje. Jinak hod dýkou raději komentovat nebudu – v tu chvíli si z něj udělal naprostého idiota, který vypadá, že neumí do pěti napočítat.
Dále by to asi chtělo vynechat slovo “sprint”, a to minimálně v přímé řeči – fantasy žánr jako takový vychází ze středověku, kde hledá značnou inspiraci, pokud vím, a tam běžně vojáci nesprintovali do války. Moc se to sem nehodí.
Celkově, ačkoliv působí text poněkud klišé, je poměrně čtivý. Úroveň slohu více než dobrá. Ale tohle není povídka, jen úsek něčeho většího. Na rozsah max. 10 NS dobré, ale text postrádá jakýkoliv hlubší děj i pointu. Dva gardisté někoho objevili, pronásledovali, zabili a konec. Čtenář se nedozví, co si předali v taverně, nedozví se, co za oči, hlavní hrdiny pozorovalo, ani jestli se Hordo vydá na druhý den do putyky, aby něco našel, o čemž výrazně pochybuji… Vlastně se nedozví nic…
Příběh potřebuje více detailů, více rozvést, aby působil plastičtěji a měl silnější atmosféru – se svými vlastními detaily se vyhneš i ohranosti, kterou může text působit, protože přidáš něco svého. To samé platí i o charakterech – chce to něco, co je udělá výjimečnými, ne řadovými.
Jen bych podotkl, že házet dýkou při noční honičce po pohybujícím se cíli zas tak jednoduché nebude…
To jistě ne, stejně jako předpokládat, že za těchto podmínek trefí nepřítele rukojetí… a pak se ještě divit, že náhodou zbraň dopadla ostřejší stranou. Když chci nepřítele omráčit nebo nějak zpomalit, což nejspíš hlavní postava zamýšlela, nebudu po něm házet ostré věci…
Jinak si nejsem jistá, jestli dýka, je nejvhodnější zbraň na vrhání. Slovní spojení “vrhací nůž” by možná bylo lepší, protože pokud vím, dýka jako zbraň často doplňovala meč nebo se používala v soubojích na tělo jako samostatná zbraň. Ale možná se mýlím…
No je fakt, že s tou trefou rukojetí si docela fandil :)
Pochybuju, že vrhací nůž patří do standartní výbavy městské stráže. Hodil prostě tím co měl zrovna po ruce.
Každopádně mi přijde, že rozpitvávat tuhle pasáž je čistě spekulativní záležitost. :)
Když mohl mít “malou vrhací dýku”, mohl mít i vrhací nůž… Ok, už dost, nebudu už více trápit chudáka autora :) (Jestli si to vůbec někdy přečte.)
Autor si to přečte a uzná, že máte pravdu. Ale všude a ve všem někde něco unikne, chybička se vloudí:0)
A ještě abych se vyjádřil k té délce povídky. Musel jsem to několikrát zkracovat, některé věci bych velmi rád rozvedl, ale bohužel na to nebylo místo. A jelikož mám v úmyslu sepsat z tohoto světa, jehož už jsem si i namaloval mapu, celou sbírku, nebo do budoucna i román, musím v tom zkrátka naznačit víc věcí, jestliže chci psát pokračování a další příběhy z tohoto prostředí, ne jen strohou věc na tři stránky, kde by byl jen bezduchý text. Možná některé potvory vypadají jako klišé, mě se o nich však dobře píše, lidem se to většinou líbí a hlavně vytvořit dnes fantasy která se vůbec ničemu jinému nepodobá, je podle mě na začátečníka složitý úkol…
Nejde o to, vytvořit fantasy, která by se vůbec ničemu jinému nepodobala – jde o dosazení nějakého prvku, drobnosti, třeba úplného detailu, jak v oblasti hlavních charakterů, tak protivníků a celého světa všeobecně. Maličkosti, které se ale v celku sečtou a vytvoří tím úplně odlišný svět – tvůj vlastní svět, který už nepůjde tak snadno zaměnit za kterýkoliv jiný…
Chápu, že limit znaků povolený soutěží je poměrně nízký na vytvoření něčeho obsáhlejšího, a taky jsem na to v komentáři brala ohled.
Je chvályhodné, že se snažíš naznačovat, jenže většině lidí, kteří si přečtou tenhle kousek, to nic neřekne. Do soutěže jsi poslal tento text, s tímto textem soutěžíš, ne s celým svým světem a vším, co se v něm odehrává.
Já, a stejně tak určitě několik dalších, nevím, co se stalo v Prokleté jeskyni a ty jsi to v rámci této části příběhu neobjasnil. Stejně jako jsi neobjasnil téměř nic, jen jsi naznačoval.
Já vím že s textem soutěžím. Ale když je podle tvého názoru ne zrovna kvalitní, jak je možné že vyhrál? Beru na vědomí tvé výhrady, většině lidí se líbí a to mi prozatím stačí. Navíc já mám rád otevřené konce, proto jsem nechal i tento, ať si pak každý domyslí sám, co bylo dál… Nejde mi o absolutní výhru, já jen chci nabrat zkušenosti a mít nějaké ohodnocení svého psaní. Mě tento styl psaní vyhovuje a dokud se někomu bude líbit, nehodlám na něm příliš mnoho násilím měnit. Vždycky se najde někdo, komu se to prostě líbit nebude, takhle je to se vším. A pod své hodnocení ses taky mohla podepsat:0)
Copak za ptáka si to tady otvírá zobák na pána autora? Nepotřebuju číst několik odstavců kritických blábolů nějakýho zoufalce abych si udělal vlastní názor na text.
Z povídky je jasně vidět, že autor začíná, sbírá zkušenosti, není to žádnej Tolkien ani Sapkowski, ale snaží se a odvedl poctivou práci – v rámci daných podmínek. Povídka má jednoduchý akční děj a přestože není perfektní, dokáže zaujmout.
Martinovi bych doporučil, aby se podobnými kritikami příliš netrápil a už vůbec se nenechal zatahovat do podobných diskuzí. Text je takový jaký je, netřeba ho nebo sebe obhajovat a diskutovat co by kdyby. Kritiky jsou k tomu aby se z nich autor poučil. Seš na dobré cestě, potřeba je vydržet…
Děkuju za pochvalu a pochopení:0)
No kritika je vzdy vitana ale zase nic se nema prehanet, ten kdo pise kritiku az moc se do toho vziva a podle me fantasy se jmenuje fantasy a proto by to melo mit nekonecne mnoho moznosti a neexistuji zde spravny a spatny informace..
A jinak nektere knihy ktere vidim v knihkupectvi v oddeleni fantasy taky fanatsy nejsou tak co mi k tomu povite?? :)
Me se povidka libi, jsem pro vše co me necim zaujme a tato povidka to udelala.
To adrian: On ti někdo přikázal, aby jsi to četl? Pokud vím, komentář byl určen hlavně autorovi… Nebyl určen k tomu, aby jsi si podle něj dělal názor. Ten by měl mít každý vlastní.
A to, že nesouhlasím s ostatními, ze mě dělá zoufalce? Na mě text nějak extra velký dojem neudělal, tak nebudu psát, že se mi líbí.
Martin Kindl: Možná to vyznělo až moc hrubě. To, aby jsi něco násilím měnil, jsem v úmyslu neměla. Jen jsem chtěla upozornit na to, že charaktery a prostředí, které v příběhu používáš, se až příliš často objevují téměř všude… Jestli se to většině lidem, kterým jsi to dával číst, líbí, tak OK. Nehodlám to dál nějak rozpitvávat…
Jinak jsem se podepsala… nad komentářem…
Tím podpisem jsem nemyslel nick, což ti určitě při tvé inteligenci došlo. Jestli se bojíš, nebo stydíš napsat pravé jméno pod své názory, je tvoje věc. Více se už k tomu nebudu vyjadřovat, zařídím se dle rady co jsem dostal, abych se nenechával zatahovat do podobných diskuzí. Navíc tento server neslouží k tomu abychom se tu napadali. Krom toho tvé hodnocení celkově vyznělo spíš ne jako ohodnocení, ale jako zesměšnění a strhání celého díla. Krom slohu jsi jen kritizovala, kritizovala, kritizovala. Řešit slovo ,,sprint”…K tomu se nevyjadřuju. To je z mojí strany vše.
Původně jsme do této diskuze vůbec nechtěli zasahovat, ale byli bychom rádi, kdyby v rámci našeho projektu zůstalo zachováno přátelské prostředí a příjemná atmosféra.
Objektivní a věcné kritky jsou samozřejmě vítány, nicméně dobrá kritika by měla obsahovat nejen výčet chyb, ale také tipy a návrhy na jejich zlepšení, srovnání silných a slabých stránek textu, atd.
Autorům doporučujeme, aby kritiky nebrali jako útok na svou osobu nebo dílo, ale naopak je považovali za velmi cenný zdroj námětů a informací pro zlepšení další tvorby.
Přejeme si, aby se Rytiny.cz stalo příjemným místem, kde autoři získají tolik potřebnou inspiraci, rady a zkušenosti.
Zdravím, 1.kola soutěže jsem se neúčastnila, sem jsem “zašla” pro zjištění úrovně soutěže.
Možná je to tím, že publikuji na literárních serverech a tak jsem na kritiku zvyklá, ale mě kritika od Silver_Falcon nepřišla nijak zdrcující, ani útočná, natož od zoufalce. Naopak. Pisatel v ní dává na vědomí svůj názor, věcně vypisuje své negativní, ale i pozitivní (!) postřehy. Řekla bych, že v ní jsou pro autora povídky cenné informace.
Já se s ní ztotožňuji, jen bych to nedokázala tak výstižně napsat.
Chtě nechtě musím se Silver_Falcon souhlasit. Do kritiky napsala většinu toho, co jsem si myslela i já, jen jsem byla líná to autorovi sdělovat. Její kritika je naprosto v pořádku. Byla bych vděčná, kdyby se u některého mého textu objevil komentář od někoho, kdo zjevně má něco načteno, rozumí stavbě literárního díla i gramatice a umí se inteligentně vyjadřovat. Jen víc takových kritiků. Měla jsem to štěstí, že jsem jich pár potkala a dost mě posunuli. Člověk je ke svému dílu většinou nekritický nebo chyby prostě nevidí. A pokud se autor chce dál učit a zlepšovat, tak si kritiku přečte a zamyslí se nad ní. Pokud nechce, nemusí. Ale podle mě je zbytečné dělat v textu chyby, kterých je možné se vyvarovat, když člověk ví, na co se zaměřit.