Možná je více živých planet

Marek Řezanka

Možná je v kosmu více Zemí,

kde mnoho semen pojme prach,

kde ovšem jedno mezi všemi

vyklíčí, třeba v temnotách…

Možná, že víc je žírných klínů,

možná i tolik, kolik hvězd,

tušení vypiš do run stínů,

každý se může někdy plést…

Na křídlech děr, v nichž z hmoty duše

přetaví se jak z rudy kov,

čas vidí slepě, slyší hluše

výbuchy statných supernov…

Vše je jen tokem částic, proudů,

co zdánlivě snad mají tvar,

zdání je ortelem všech soudů,

jít svojí cestou je vždy dar…

Snad tu byl kdysi jeden člověk,

který sám letal, chodil, plul,

až, když se množil, ztrácel nově

tu rajskou moc, snad čtvrt, snad půl

všeho, co měl, se náhle vzdával,

dělil se – částí víc a víc

do sebe méně zapadává,

jedna tvář tisíce má skic…

Možná je více živých planet,

anebo stále stejná Zem

si v různých časech různě plane,

tak jako Golem, když má šém…

Vesmírná loď, již neuvidíš,

v paprscích promění se v zář,

roboty zase robot řídí,

pídíš se, hledáš adresář

prvních, těch dlouhověkých lidí,

zkrátka věř, člověk není stroj,

možná že hledáš, možná třídíš,

co je, co není marný boj…

V Chetitech láva Marsu kvasí,

Lot poznal jádro, jeho smršť,

na stroji člověk cizopasí,

ten lidsky zvolá – „teď se drž…“

Možná je více živých planet,

vždy někdo z nich zde nechá kód

k zámkům, jež člověk nepřestane

dobývat z ohně, z větru, z vod…