Marek Řezanka

Svlékání v prachu
nahé mléčné dráhy
Svět bez Palachů
tíží slepé váhy

A v plicích Marsu
soptí zlostná pára
Hru bez komparsu
točí Aldebaran

V sípání hodin
točí vesmír zády
(jak se mu hodí)

Hledí na Hyády

Marek Řezanka

V očích má touhu Andromedy,

v srdci pak křídla Pegasse,

počítá všechna naposledy,

v krvi žhne výheň: nedat se

V uších zní lyra Orfeova,

na rtech se píseň labutě

snaží dál v rytmu poletovat:

zklameš-li, víš, pak zklamu tě

Hrudí rým teče medvědice,

v prsou jed štíra (po jedech

studí, vím, křeče nemá sice),

k tepně cit zmírat pojede

Tulí se k pasu Oriona

ve světě klínu červích děr,

v souhvězdí lásky on i ona

popili z vína: „dej i ber“…

Marek Řezanka

Hledáme život v dálných galaxiích,

a ničíme si tady ten

na Zemi, kde pár tisíců let žijí

lidé a sny již zabité…

Hledáme život mimo vlastní osu,

co jenom chceme? Co je ráj?

V myšlenkách za ta léta nastal posun,

však topíme se v pověrách…

Hledáme život prostřednictvím smrtí,

jež pohltí snad celý svět,

tam v hvězdách vůz. Ten nejmenší – psem vrtí,

že všechno živé věstí střet…

Hledáme život mimo vlastní osu,

až bez té osy máme spět

k tunelům kosmu zahaleným dosud

tmou, kde vše „tam“ má svoje zpět…

Marek Řezanka

Možná je v kosmu více Zemí,

kde mnoho semen pojme prach,

kde ovšem jedno mezi všemi

vyklíčí, třeba v temnotách…

Možná, že víc je žírných klínů,

možná i tolik, kolik hvězd,

tušení vypiš do run stínů,

každý se může někdy plést…

Na křídlech děr, v nichž z hmoty duše

přetaví se jak z rudy kov,

čas vidí slepě, slyší hluše

výbuchy statných supernov…

Vše je jen tokem částic, proudů,

co zdánlivě snad mají tvar,

zdání je ortelem všech soudů,

jít svojí cestou je vždy dar…

Snad tu byl kdysi jeden člověk,

který sám letal, chodil, plul,

až, když se množil, ztrácel nově

tu rajskou moc, snad čtvrt, snad půl

všeho, co měl, se náhle vzdával,

dělil se – částí víc a víc

do sebe méně zapadává,

jedna tvář tisíce má skic…

Možná je více živých planet,

anebo stále stejná Zem

si v různých časech různě plane,

tak jako Golem, když má šém…

Vesmírná loď, již neuvidíš,

v paprscích promění se v zář,

roboty zase robot řídí,

pídíš se, hledáš adresář

prvních, těch dlouhověkých lidí,

zkrátka věř, člověk není stroj,

možná že hledáš, možná třídíš,

co je, co není marný boj…

V Chetitech láva Marsu kvasí,

Lot poznal jádro, jeho smršť,

na stroji člověk cizopasí,

ten lidsky zvolá – „teď se drž…“

Možná je více živých planet,

vždy někdo z nich zde nechá kód

k zámkům, jež člověk nepřestane

dobývat z ohně, z větru, z vod…