Vítejte u dalšího dílu našeho inspirativního seriálu o psaní. Tentokrát se jedná o společnou práci Jaroslava a našeho začínajícího člena Jirky (gargoyle), který se v úvodu sám představí.

Ahoj,

jmenuji se Jirka, je mi 20 let a pocházím z Brna. Mezi moje koníčky patří krom psaní fotbal, stolní tenis a počítače se vším okolo. Psaním se nezabývám dlouho, ale více než o vlastní tvorbu se snažím hodnotit a zkoumat výkony ostatních. Proto si myslím, že může být přínosné, když se s vámi podělím o své postřehy z tohoto kouzelného světa tužky a papíru. Berte moje rady jako snahu s nadhledem zhodnotit a uvést na pravou míru vše, co jsem doposud měl příležitost přečíst.

V následujícím článku bych se s vámi chtěl zamyslet nad jednou ze základních složek každého příběhu, kterou jsou postavy.

Řekněme si hned na začátku, proč jsou tak důležité. Vzhledem k tomu, že většina začínajících spisovatelů je asi z „mladší“ generace, pokusím se to přirovnat k počítačové hře. Sebelepší počítačová simulace či hra na hrdiny (RPG) by nikoho nebavila, kdyby kolem nebylo plno „umělých inteligencí“ ať už lidí nebo čehokoli jiného, co se nějak hýbe, provádí činnost či jinak reaguje na vaše podněty.

V knize je to stejné, nastíníte-li dokonale obraz středověkého městečka, nesmí v něm chybět lidé, kteří atmosféru patřičně dokreslí, včetně dějově významnějších postav.

Také je vám jistě jasné, že hloubka popisu takového vladaře říše bude jiná, než třeba informace o kováři, kolem kterého hlavní hrdina jen projde. Zároveň bych se rád zaměřil na dva základní druhy vlastností jednotlivých postav.

Prvním druhem je vše, co se týká vzhledu. Tedy např., jak je někdo oblečený, zda má vysokou nebo malou postavu apod. Druhou kategorií je pak to, co si o popisovaném jednotlivci vymyslíte, ale zatím to čtenáři nesdělíte (třeba víra, vedlejší úmysly, skryté tajemství,…).

Uveďme si opět příklad. Tak tedy hrdina prochází kolem kováře. Čtenář se dovídá, že má na sobě hnědé kalhoty, kožené boty, v ruce drží kladivo a přátelsky se usmívá.

Více toho sdělit nepotřebujete, možná snad jen co říká svému pomocníkovi, který pracuje někde vedle. Zde také není potřeba přemýšlet o dalších věcech, které se čtenář nedozví, jako zda má daná postava rodinu, jaký má názor na krále apod.

Avšak jakmile zde náš hlavní hrdina požádá o práci, už je na čase mít tyto další věci vymyšlené. Takže již ve chvíli, kdy se baví s kovářem, budete vědět, zda je naší postavě sympatický, jestli mu věří nebo třeba jaký má charakter a jestli tudíž nechá našeho hrdinu na holičkách, až do města vrazí loupeživý piráti, nebo zda mu pomůže (to je právě ta druhá kategorie).

To jsou všechno věci, které se čtenář možná nikdy nedozví, ale je dobré, abych tak řekl, mít před ním náskok. Stejné je to i dějem, jinak se totiž můžete do svého vlastního příběhu dost zamotat.

Pojďme se ale podívat, jaké informace můžete o jednotlivých postavách poskytnout. Budu je psát v bodech a začnu od těch nejdůležitějších, které by měly být čtenáři známé prakticky u každé postavy, na kterou narazí. Čím pokročilejší vlastnosti to budou, tím spíše je můžete třeba i vynechat nebo dočasně zamlčet (z různých důvodů).

Popis vzhledu:

– pohlaví / rasa:

Pokud se nejedná o onu známou „postavu v černé kápi“ měli byste v první řadě čtenáře informovat o tom, jaké je její pohlaví a případně rasa. Možná si teď říkáte, že někdy nechcete sdělit o postavě ani tohle, pak se nabízí možnost využít vychytralou charakteristiku „bytost“ ať už použijete přímo tohle slovo nebo nikoli. Pak si totiž může čtenář sám domyslet, o co nebo koho se asi jedná a vy jen přejdete na popis vzhledu, který tento první bod hravě nahradí.

– zevnějšek, tedy výška, tvar těla, oblečení, zvláštní znamení:

Charakteristika typu „stála tam žena“ postačí pouze v případě, že tím skončí veškeré zmínky o dané postavě. V závislosti na tom, jak moc je důležitá (to znamená, jak často a jak dlouho bude v díle zmiňována) tedy informujte a její postavě, popř. těle (popis žena asi rozvinete spíše tím, že je štíhlá a vysoká, zatímco bájnou bytost popíšete pomocí, žhnoucích křídel, červených rohů atd.).

Především u lidí pak nezapomeňte na oblečení, kde se zamyslete nad tím, zda „lesklé růžové střevíčky“ budou princezně vyhovovat, až bude sněhem utíkat z království apod.

Co ale udělá postavu opravdu výjimečnou, pochopitelně za předpokladu, že chcete, aby si ji čtenář dobře zapamatoval, je nějaké zvláštní znamení. Od drobné pihy na nose, jejíž zvláštnost bude vlastně jen v tom, že jste se o ní zmínili, až po výše uvedená žhnoucí ohnivá křídla. Tímto vaším originálním nápadem strhnete čtenářovu pozornost nebo naopak. Ve velkoleposti těchto zvláštnosti se však příliš nevyžívejte, stačí něco, co je nezvyklé, ne však rovnou ohromující. Protože když bude mít každá vaše postava něco jako „žhnoucí ohnivá křídla“ nepřijde už čtenáři nijak výjimečná a zvláštní znamení tím ztratí veškerý smysl.

Popis osobnosti:

– chování vedlejších postav:

Ač se to nezdá, to, jak se chovají postavy, bude třeba popsat již u těch nejméně důležitých. Je totiž veliký rozdíl jestli napíšete: „V rohu hostince seděli u stolu dva obtloustlí muži.“ nebo „V rohu hostince seděli u stolu dva obtloustlí muži a za hlasitého povyku hráli kostky.“ V tu chvíli se totiž hlavní děj zastaví a pozornost čtenáře se zaměří na paralelní „miniděj“ u stolu v rohu, navíc se tím celá scéna výrazně oživí (získá širší rozměr).

– kladní či záporní? Aneb o charakteru

Ať chceme nebo ne, kdykoli někoho potkáme nebo vidíme, uděláme si o něm automaticky nějaké mínění. Támhle ta holka vypadá nafoukaně nebo tady jde ale milá babička, pomůžu jí s nákupem.

V knize by tomu mělo být stejně. Ať už nastiňujete názor hlavního hrdiny nebo jen vyprávíte děj jako vypravěč. Věta „Na střeše číhal nepřátelsky vyhlížející chlapík.“ nemusí vyjadřovat ničí názor a přesto už víte, že nepůjde o kladného hrdinu.

Zvolte si dobře hlavní životní názory a ideje postav, včetně jejich sympatií k ostatním lidem nebo k určitým typům. Vytvoříte-li třeba ženu, která nebude mít ráda mladé, ambiciózní muže, probudíte tím jistě pozornost čtenářů, i když zmíněná postava může být naprosto kladná. Právě pozorovat, jak se bude chovat, když bude muset spolupracovat s typickým úspěšným mužem, bude nadmíru zajímavá.

Nakonec ale pozor, stejně jako v životě, i v knize se mohou názory měnit vlivem různých událostí. Nebo můžete, upozorňuji ovšem velmi pomalu, měnit z počátku zápornou postavu na kladnou, či naopak. Román na téma, jak se z hodného kluka stane zákeřný vrah, by byl dílem, nad kterým by se čtenáři jistě často a dlouze zamýšleli.

Konečně, charakter není jen o tom, jak je daná postava kladná či záporná, ale i o jejích zvycích, zlozvycích, reakcích na složité situace a dalších. Fantazii se meze nekladu, čím více čtenáře s postavou seznámíte, tím více se s ní ztotožní, i kdyby byla úplně jiná, než on sám.

– reakce a morálka hrdinů:

Obecně chování postav se budeme později věnovat podrobněji, podívejme se zatím alespoň na to, jak budou reagovat na překážky, které jim dáte do cesty.

I dvě postavy s téměř stejnými charaktery mohou reagovat na nastalou situaci jinak. V příběhu se vaši hrdinové určitě často dostanou do bortící se hrobky či nepřátelského vězení. Nejedná-li se o závěr knihy, bude na vás vymyslet, jak se z dané šlamastiky dostanou. Jenže krom toho je třeba také určit, koho toto řešení napadne.

Dbejte na to, aby to nebyl vždy stejný hrdina (nejedná-li se ovšem o dokonalého superhrdinu). Zároveň není dobré rozdělit zásluhy rovnoměrně mezi všechny. V závislosti na vlastnostech, schopnostech a charakteru by měl být někdo „chytřejší“ a někdo zase třeba užitečnější v boji.

Občas budou muset hrdinové také překousnout nějaké to morální zaváhání, např. když nechají padoucha spadnout do propasti, aniž by mu pomohli a zajistili spravedlivý soud. V takových případech je třeba dbát vždy na to, aby se jejich jednání dalo dostatečně odůvodnit a odpustit.

– život není věčný

Poslední část se týká životnosti postav. Nevím, jak vám, ale mě je každé postavy líto a musím se dlouho přemlouvat, než ji nechám zemřít a to ještě třeba tak, že se jen neví, zda skutečně zahynula nebo se o pár kapitol později opět někde ukáže.

Je však dobré v příběhu nechat občas někoho zemřít, či záhadně zmizet (ne zas pokud píšete červenou knihovnu!) a pozor, samozřejmě sem tam připojit mezi stabilní hrdiny někoho nového. Postupně tak budou do příběhu vstupovat nové postavy, zatímco jiné odejdou, zemřou nebo se jiným způsobem vytratí. Avšak mějte na paměti jednu důležitou věc. Jsou to právě hrdinové vašeho příběhu, kteří upoutají pozornost čtenáře. Ti se potom časem těší už jen na to, co nového jejich oblíbenci zažijí, dokonce to ani nemusí být nic tak strhujícího. Když je tedy necháte všechny nebo většinu umřít, je pravděpodobné, že čtenáři knihu odloží se slovy: „no jo, s těmi novými to už není ono“.

Nemusím snad dodávat, že ve vhodnou chvíli můžete, když to šikovně vymyslíte, postavu opět vrátit na scénu. To ale samozřejmě nedělejte často, jinak už čtenář nebude nikdy věřit, že někdo opravdu zemřel.

V žánrech, jako je fantasy nebo sci-fi máte ještě vcelku široké možnosti, jak nechat ožít padlého hrdinu nebo jak vysvětlit jeho náhlou změnu názoru, v jiných žánrech je to však už těžší.

V zemi plné kouzel a magie se totiž vždy může objevit mocný čaroděj, který hrdinu oživí nebo se tu naše postava může objevit, jako duch. Avšak v takové detektivce nic podobného nevymyslíte. Možná si někteří z vás vzpomenou na jeden seriál (běžel v televizi někdy kolem roku 1998), kde se na konci jedné série zastřelil jeden z hrdinů. Fanouškům se ale následující série nelíbila natolik, že na jejím konci scénáristé prohlásili, že to byl celé jen sen. To mi osobně přijde jako už hodně přestřelené.

Na závěr si všimněte jedné věci. Pravidla podobná těm, které jste právě přečetli, lze aplikovat v pozměněné míře i na cokoli jiného, jako je město, škola, údolí, les nebo jiné prostředí. Opět si musíte rozmyslet, jak je důležité a taky zda se k němu časem hodláte ještě vrátit nebo ne. Může se vám totiž stát, že nějaké místo popíšete buď příliš podrobně a pak vám nezbude žádný prostor na nová tajemství a dobrodružství v příštím díle nebo kapitole. Nebo naopak tak málo, že si čtenář ani neuvědomí, že se zde už nějaký děj kdysi odehrál. Nejen prolínání příběhů (to už bych zasahoval do jiné kapitoly), ale i když se hrdinové vrátí na místo, kde už někdy byli, může čtenáře zaujmout