Vítejte u dalšího dílu vzdělávacího seriálu „O psaní“, dnes na téma chování a psychologie postav. Postavami obecně se tady minule zabýval článek kolegy Mia, tentokráte se však zaměříme na jejích chování. Nejsem psycholog ani sociolog, ale pokusím se zde vysvětlit můj pohled na věc a přidat pár doporučení autorům. Samozřejmě netvrdím, že se jedná o vyčerpávající a precizní rozbor, ale snažím se (nejen) začínajícím autorům nabídnout zajímavé téma k zamyšlení. A jako obvykle – uvítám bouřlivou diskuzi v komentářích :)
Ještě bych rád poznamenal,  že tento článek vznikal delší dobu (několik měsíců) z mých poznámek a rozpracovaných části, které jsem nakonec poskládal dohromady – snad to není moc poznat :), pokud ano, pak se omlouvám.

Pokud si vzpomínám, tak ve škole jsme se kdysi dávno učili, že literární postavy se dělí na hlavní, vedlejší a dále na kladné a záporné. Poučka je to sice pěkně jednoduchá a srozumitelná, ale ve tvořivé praxi zcela nedostačující.
Protože postavy ve vašich příbězích jsou (obvykle) lidé, měly by se také jako skuteční lidé chovat a myslet. Jak je známo, lidé nejsou ani dobří ani zlí, ale od každého trochu. Každý má své silné a slabé stránky, nějaké ty neřesti, tajemství, předsudky, starosti, bolesti a tak dále.
Tomu byste také měli podřídit myšlení a chování vašich literárních postav. Samozřejmě je důležité, aby všechny tyto mentální pochody pochopil i čtenář, nebo byl s nimi alespoň okrajově obeznámen.
Skryté rysy nejlépe vyniknou v situacích, kdy se postava musí rozhodnout mezi špatnou a ještě horší možností, když se dostane do kouta, slepé uličky, nebo na hranici mezi životem a smrtí.

Uvěřitelnost
Dále bych se rád zaměřil na něco co bych nazval „uvěřitelnost postav“. Pokud se vaše postavy, ze čtenářova pohledu, chovají nepochopitelně, nejasně či nelogicky, může to víceméně potopit celý příběh. Hrdina se musí chovat buďto logicky, nebo musí být jeho pohnutky zřejmé. Není nutné vysvětlovat každý krok, protože člověk občas dělá věci bez konkrétního důvodu, ale čtenář by měl alespoň pochopit nastalou situaci a případné možnosti řešení. Čím více je známa hrdinova minulost a jeho povahové rysy, tím méně detailně je třeba vysvětlovat jeho myšlenky a činy (pokud se tedy příliš nevymyká zažitým standardům).
Jedním z důležitých prvků chování postav (stejně jako lidí) je motivace. Otázky „Proč to vlastně dělá? Co ho k tomu vede? Co z toho má?“ by měly mít vždy jasnou odpověď….
Dalším prvkem jsou chyby. Světe div se, lidé dělají chyby a nejsou dokonalí. Literární hrdina bude působit mnohem věrohodněji a lidštěji, když bude občas chybovat. Navíc to dává spoustu dalšího prostoru pro rozvinutí příběhu, kdy je třeba zjednat nápravu.
Jen pro úplnost: chyba = „špatné“ rozhodnutí, omyl, zaváhání, selhání, špatný odhad, ….

Hrdinové jsou hrdiny, protože překonávají velké překážky
Hrdina je ten, kdo překoná překážky nebo vykoná skutky, které by jiní lidé nedokázali. Čím větší překážky, tím větší hrdina. Ale pozor, čím snadněji tyto překážky překonává, tím se „hodnota vítězství“ snižuje. Navíc, příběh o někom, kdo zdolává nepřátele a řeší problémy bez jakéhokoliv zaváhání, takže vždy víte, že v pohodě vyhraje,  je dost nuda, nemyslíte? Čtenáři mají rádi zlomené a rozvrácené osobnosti, těžce zkoušené osudem. Postava, která dostává pořádnou nakládačku, ale stále znovu a znovu vstává z bláta a bojuje proti přesile až do posledního dechu, si získá nejen respekt nepřátel, ale hlavně čtenářovy sympatie.
Proto vašim hrdinům dopřejte odpovídající protivníky a nechte je projít vyčerpávajícími souboji a bitvami, kdy si sáhnou až na dno svých sil. Ať je vláčí prachem a blátem, bojují proti přesile v prohrané bitvě, mučí v nejtemnějších žalářích, nebo jim nechte pukat srdce beznadějnou láskou,… Podrobte je těm nejtěžším zkouškám, aby mohli ukázat svou cenu  – a pak zazářit a ochutnat zasloužené vítězství, při kterém bude čtenář jásat s nimi.
Přitom mějte na paměti, že kromě nepřátel a nepřízni osudu je občas třeba překonat i sám sebe. Jak jsem uvedl na začátku článku, postava může (by měla) překonávat i vnitřní překážky  – strach, předsudky, dilemata, bolesti, touhy,…

Krátké shrnutí na závěr
Vdechněte svým postavám duši, ať mohou cítit, chovat se a myslet jako skuteční lidé. Snažte se to udělat nenásilně, přirozeně a hlavně uvěřitelně. Vlastnosti a charakter můžete „demonstrovat“ pomocí rozmanitých situací. A nezapomeňte, že každý dělá chyby. Tak proč by to mělo být ve vašem příběhu jinak?
Nebojte se dát vašim hrdinů pořádně zabrat, ať mohou ukázat co v nich je. Čtenáři je budou o to víc obdivovat (nebo nesnášet).

Dovolím si i pár praktických tipů k zamyšlení
V mnoha soutěžních povídkách jsme se dočetli o tvrdých trpaslících, krásných elfkách, moudrých kouzelnících a neporazitelných válečnících. Bohužel se tyto postavy občas nechají svázat všeobecně známými šablonami, kdy už od začátku je jasné co se bude dít, kdo se jak zachová a jak to dopadne…zív….
Zkuste své postavy skutečně oživit a dát jim vlastní duši a rozum. Tak aby se odlišili od té už nesčetněkrát omleté profláknuté konstrukce.
Co takhle kouzelník, který se bojí tmy, věčně opilá elfská lučištnice, trpaslík s rozdvojenou osobností, neslyšící válečník… prostě hrdinové s nezvyklými vlastnostmi (případně handicapem) zaujmou mnohem víc, než známá klasika perfektně zaškatulkovaných postav.