Ahoj,

jmenuji se Jirka, je mi 20 let a pocházím z Brna. Mezi moje koníčky patří krom psaní fotbal, stolní tenis a počítače se vším okolo. Psaním se nezabývám dlouho, ale více než o vlastní tvorbu se snažím hodnotit a zkoumat výkony ostatních. Proto si myslím, že může být přínosné, když se s vámi podělím o své postřehy z tohoto kouzelného světa tužky a papíru. Berte moje rady jako snahu s nadhledem zhodnotit a uvést na pravou míru vše, co jsem doposud měl příležitost přečíst.

V následujícím článku bych se s vámi chtěl zamyslet nad jednou ze základních složek každého příběhu, kterou jsou postavy.

Řekněme si hned na začátku, proč jsou tak důležité. Vzhledem k tomu, že většina začínajících spisovatelů je asi z „mladší“ generace, pokusím se to přirovnat k počítačové hře. Sebelepší počítačová simulace či hra na hrdiny (RPG) by nikoho nebavila, kdyby kolem nebylo plno „umělých inteligencí“ ať už lidí nebo čehokoli jiného, co se nějak hýbe, provádí činnost či jinak reaguje na vaše podněty.

V knize je to stejné, nastíníte-li dokonale obraz středověkého městečka, nesmí v něm chybět lidé, kteří atmosféru patřičně dokreslí, včetně dějově významnějších postav.

Také je vám jistě jasné, že hloubka popisu takového vladaře říše bude jiná, než třeba informace o kováři, kolem kterého hlavní hrdina jen projde. Zároveň bych se rád zaměřil na dva základní druhy vlastností jednotlivých postav.

Prvním druhem je vše, co se týká vzhledu. Tedy např., jak je někdo oblečený, zda má vysokou nebo malou postavu apod. Druhou kategorií je pak to, co si o popisovaném jednotlivci vymyslíte, ale zatím to čtenáři nesdělíte (třeba víra, vedlejší úmysly, skryté tajemství,…).

Uveďme si opět příklad. Tak tedy hrdina prochází kolem kováře. Čtenář se dovídá, že má na sobě hnědé kalhoty, kožené boty, v ruce drží kladivo a přátelsky se usmívá.

Více toho sdělit nepotřebujete, možná snad jen co říká svému pomocníkovi, který pracuje někde vedle. Zde také není potřeba přemýšlet o dalších věcech, které se čtenář nedozví, jako zda má daná postava rodinu, jaký má názor na krále apod.

Avšak jakmile zde náš hlavní hrdina požádá o práci, už je na čase mít tyto další věci vymyšlené. Takže již ve chvíli, kdy se baví s kovářem, budete vědět, zda je naší postavě sympatický, jestli mu věří nebo třeba jaký má charakter a jestli tudíž nechá našeho hrdinu na holičkách, až do města vrazí loupeživý piráti, nebo zda mu pomůže (to je právě ta druhá kategorie).

To jsou všechno věci, které se čtenář možná nikdy nedozví, ale je dobré, abych tak řekl, mít před ním náskok. Stejné je to i dějem, jinak se totiž můžete do svého vlastního příběhu dost zamotat.

Pojďme se ale podívat, jaké informace můžete o jednotlivých postavách poskytnout. Budu je psát v bodech a začnu od těch nejdůležitějších, které by měly být čtenáři známé prakticky u každé postavy, na kterou narazí. Čím pokročilejší vlastnosti to budou, tím spíše je můžete třeba i vynechat nebo dočasně zamlčet (z různých důvodů).

Popis vzhledu:

– pohlaví / rasa:

Pokud se nejedná o onu známou „postavu v černé kápi“ měli byste v první řadě čtenáře informovat o tom, jaké je její pohlaví a případně rasa. Možná si teď říkáte, že někdy nechcete sdělit o postavě ani tohle, pak se nabízí možnost využít vychytralou charakteristiku „bytost“ ať už použijete přímo tohle slovo nebo nikoli. Pak si totiž může čtenář sám domyslet, o co nebo koho se asi jedná a vy jen přejdete na popis vzhledu, který tento první bod hravě nahradí.

– zevnějšek, tedy výška, tvar těla, oblečení, zvláštní znamení:

Charakteristika typu „stála tam žena“ postačí pouze v případě, že tím skončí veškeré zmínky o dané postavě. V závislosti na tom, jak moc je důležitá (to znamená, jak často a jak dlouho bude v díle zmiňována) tedy informujte a její postavě, popř. těle (popis žena asi rozvinete spíše tím, že je štíhlá a vysoká, zatímco bájnou bytost popíšete pomocí, žhnoucích křídel, červených rohů atd.).

Především u lidí pak nezapomeňte na oblečení, kde se zamyslete nad tím, zda „lesklé růžové střevíčky“ budou princezně vyhovovat, až bude sněhem utíkat z království apod.

Co ale udělá postavu opravdu výjimečnou, pochopitelně za předpokladu, že chcete, aby si ji čtenář dobře zapamatoval, je nějaké zvláštní znamení. Od drobné pihy na nose, jejíž zvláštnost bude vlastně jen v tom, že jste se o ní zmínili, až po výše uvedená žhnoucí ohnivá křídla. Tímto vaším originálním nápadem strhnete čtenářovu pozornost nebo naopak. Ve velkoleposti těchto zvláštnosti se však příliš nevyžívejte, stačí něco, co je nezvyklé, ne však rovnou ohromující. Protože když bude mít každá vaše postava něco jako „žhnoucí ohnivá křídla“ nepřijde už čtenáři nijak výjimečná a zvláštní znamení tím ztratí veškerý smysl.

Popis osobnosti:

– chování vedlejších postav:

Ač se to nezdá, to, jak se chovají postavy, bude třeba popsat již u těch nejméně důležitých. Je totiž veliký rozdíl jestli napíšete: „V rohu hostince seděli u stolu dva obtloustlí muži.“ nebo „V rohu hostince seděli u stolu dva obtloustlí muži a za hlasitého povyku hráli kostky.“ V tu chvíli se totiž hlavní děj zastaví a pozornost čtenáře se zaměří na paralelní „miniděj“ u stolu v rohu, navíc se tím celá scéna výrazně oživí (získá širší rozměr).

– kladní či záporní? Aneb o charakteru

Ať chceme nebo ne, kdykoli někoho potkáme nebo vidíme, uděláme si o něm automaticky nějaké mínění. Támhle ta holka vypadá nafoukaně nebo tady jde ale milá babička, pomůžu jí s nákupem.

V knize by tomu mělo být stejně. Ať už nastiňujete názor hlavního hrdiny nebo jen vyprávíte děj jako vypravěč. Věta „Na střeše číhal nepřátelsky vyhlížející chlapík.“ nemusí vyjadřovat ničí názor a přesto už víte, že nepůjde o kladného hrdinu.

Zvolte si dobře hlavní životní názory a ideje postav, včetně jejich sympatií k ostatním lidem nebo k určitým typům. Vytvoříte-li třeba ženu, která nebude mít ráda mladé, ambiciózní muže, probudíte tím jistě pozornost čtenářů, i když zmíněná postava může být naprosto kladná. Právě pozorovat, jak se bude chovat, když bude muset spolupracovat s typickým úspěšným mužem, bude nadmíru zajímavá.

Nakonec ale pozor, stejně jako v životě, i v knize se mohou názory měnit vlivem různých událostí. Nebo můžete, upozorňuji ovšem velmi pomalu, měnit z počátku zápornou postavu na kladnou, či naopak. Román na téma, jak se z hodného kluka stane zákeřný vrah, by byl dílem, nad kterým by se čtenáři jistě často a dlouze zamýšleli.

Konečně, charakter není jen o tom, jak je daná postava kladná či záporná, ale i o jejích zvycích, zlozvycích, reakcích na složité situace a dalších. Fantazii se meze nekladu, čím více čtenáře s postavou seznámíte, tím více se s ní ztotožní, i kdyby byla úplně jiná, než on sám.

– reakce a morálka hrdinů:

Obecně chování postav se budeme později věnovat podrobněji, podívejme se zatím alespoň na to, jak budou reagovat na překážky, které jim dáte do cesty.

I dvě postavy s téměř stejnými charaktery mohou reagovat na nastalou situaci jinak. V příběhu se vaši hrdinové určitě často dostanou do bortící se hrobky či nepřátelského vězení. Nejedná-li se o závěr knihy, bude na vás vymyslet, jak se z dané šlamastiky dostanou. Jenže krom toho je třeba také určit, koho toto řešení napadne.

Dbejte na to, aby to nebyl vždy stejný hrdina (nejedná-li se ovšem o dokonalého superhrdinu). Zároveň není dobré rozdělit zásluhy rovnoměrně mezi všechny. V závislosti na vlastnostech, schopnostech a charakteru by měl být někdo „chytřejší“ a někdo zase třeba užitečnější v boji.

Občas budou muset hrdinové také překousnout nějaké to morální zaváhání, např. když nechají padoucha spadnout do propasti, aniž by mu pomohli a zajistili spravedlivý soud. V takových případech je třeba dbát vždy na to, aby se jejich jednání dalo dostatečně odůvodnit a odpustit.

– život není věčný

Poslední část se týká životnosti postav. Nevím, jak vám, ale mě je každé postavy líto a musím se dlouho přemlouvat, než ji nechám zemřít a to ještě třeba tak, že se jen neví, zda skutečně zahynula nebo se o pár kapitol později opět někde ukáže.

Je však dobré v příběhu nechat občas někoho zemřít, či záhadně zmizet (ne zas pokud píšete červenou knihovnu!) a pozor, samozřejmě sem tam připojit mezi stabilní hrdiny někoho nového. Postupně tak budou do příběhu vstupovat nové postavy, zatímco jiné odejdou, zemřou nebo se jiným způsobem vytratí. Avšak mějte na paměti jednu důležitou věc. Jsou to právě hrdinové vašeho příběhu, kteří upoutají pozornost čtenáře. Ti se potom časem těší už jen na to, co nového jejich oblíbenci zažijí, dokonce to ani nemusí být nic tak strhujícího. Když je tedy necháte všechny nebo většinu umřít, je pravděpodobné, že čtenáři knihu odloží se slovy: „no jo, s těmi novými to už není ono“.

Nemusím snad dodávat, že ve vhodnou chvíli můžete, když to šikovně vymyslíte, postavu opět vrátit na scénu. To ale samozřejmě nedělejte často, jinak už čtenář nebude nikdy věřit, že někdo opravdu zemřel.

V žánrech, jako je fantasy nebo sci-fi máte ještě vcelku široké možnosti, jak nechat ožít padlého hrdinu nebo jak vysvětlit jeho náhlou změnu názoru, v jiných žánrech je to však už těžší.

V zemi plné kouzel a magie se totiž vždy může objevit mocný čaroděj, který hrdinu oživí nebo se tu naše postava může objevit, jako duch. Avšak v takové detektivce nic podobného nevymyslíte. Možná si někteří z vás vzpomenou na jeden seriál (běžel v televizi někdy kolem roku 1998), kde se na konci jedné série zastřelil jeden z hrdinů. Fanouškům se ale následující série nelíbila natolik, že na jejím konci scénáristé prohlásili, že to byl celé jen sen. To mi osobně přijde jako už hodně přestřelené.

Na závěr si všimněte jedné věci. Pravidla podobná těm, které jste právě přečetli, lze aplikovat v pozměněné míře i na cokoli jiného, jako je město, škola, údolí, les nebo jiné prostředí. Opět si musíte rozmyslet, jak je důležité a taky zda se k němu časem hodláte ještě vrátit nebo ne. Může se vám totiž stát, že nějaké místo popíšete buď příliš podrobně a pak vám nezbude žádný prostor na nová tajemství a dobrodružství v příštím díle nebo kapitole. Nebo naopak tak málo, že si čtenář ani neuvědomí, že se zde už nějaký děj kdysi odehrál. Nejen prolínání příběhů (to už bych zasahoval do jiné kapitoly), ale i když se hrdinové vrátí na místo, kde už někdy byli, může čtenáře zaujmout

Začínající autoři mnohdy cítí potřebu být chváleni, aby měli pocit podpory a udrželi si nadšení i do další tvorby. I když (nebo možná právě protože) je psaní poměrně „pracná práce“, vytvoří si autor ke svému dílu určitý vztah – podobně jako rodič k dítěti. Je pak celkem pochopitelné, že chválu přijímá s nadšením a kritiku slyší velmi nerad. Problém je v tom, že právě ta kritika by měla být pro autora důležitější a měl by se jí více věnovat než egu lahodícím chvalozpěvům. Kritika by pro autora měla být neocenitelným zdrojem podnětů pro zlepšení. A přesně tak by k ní měl přistupovat.

Vždy když se u vašeho díla objeví kritický komentář, potlačte na okamžik pocit nevole a pokuste se nad ním nestranně zamyslet. Je kritika opodstatněná? Je na ní něco pravdy? Dalo by se jí předejít a zcela se jí vyvarovat?

Jak vypadá dobrá kritika?

Sice asi není nikde uveden žádný obecně přijímaný předpis na to jak má správná kritika vypadat, ale pojďme se nad touto otázkou zamyslet z pohledu kritizovaného autora  Po předchozím oddíle je pro vás jistě snadné na otázku v nadpise odpovědět. Dobrá kritika, by měla být objektivní a věcná. Měla by obsahovat nejen výčet chyb, ale také tipy a návrhy na jejich zlepšení a srovnání silných a slabých stránek textu. Rozhodně by neměla obsahovat urážky nebo se pokoušet dílo zesměšnit.

Jako autora vás obvykle zajímá hlavně co se čtenářovi líbilo, nelíbilo, co mu není jasné, jak je či není dílo čtivé, zábavné, originální, nápadité a podobně. Pokud se vám takovéto kritiky dostane, važte si jí a snažte z ní pro sebe vytěžit maximum.

Proč psát kritiky ?

Důvodem, proč bych (nejen) začínajícím autorům doporučil aby občas nějakou tu kritiku či recenzi napsali je, že tak získají cenné zkušenosti s pohledem „z druhé strany“. Donutí je to nad textem přemýšlet z trochu jiného úhlu. Nutí je to udělat si vlastní názor. Rozjímání nad cizí prací vám dodá nejen inspiraci, ale hlavně si ujasníte spoustu věcí, o kterých jste předtím moc nepřemýšleli.

Stejně tak neuškodí, když se pokusíte nezaujatě zkritizovat vlastní práci. Můžete si být jisti, že to rozhodně nebude promarněný čas.

A abych nezapomněl, psaním kritik pomůžete i ostatním autorům… :)

Jak přijímat kritiku

Ať už jsou kritické poznámky z vašeho pohledu oprávněné nebo ne, nemá moc velký smysl se k nim jakkoliv vyjadřovat. V některých případech se můžete pokusit čtenářům dodatečně vysvětlit vaši myšlenku, nápad či pointu, která jim unikla, ale rozhodně by nemělo jít o obhajobu nebo vyvracení čtenářova názoru. Text je takový jaký je a pokud k němu máte dodatečné výhrady, tak ho můžete přepracovat nebo napsat znovu.

Kritiky a komentáře by skutečně měly sloužit hlavně k zamyšlení. Na druhou stranu, je třeba rozlišit onu zmíněnou oprávněnost či neoprávněnost. Pokud má někdo námitky proti vašemu stylu psaní, vyjadřování, námětu nebo věcí týkající se přímo vašeho přístupu k psaní, nemusí vás to trápit tolik jako výtky ohledně chyb ve slohu a  pravopisu, nesrovnalosti v příběhu, ději, reáliích, chování postav a podobně. Styl psaní a vyjadřování je každého věc, ale chyby a nesmysly jsou jednoznačně nežádoucí.

Shrnutí

Kritika vašich děl by vás neměla rozčilovat, děsit nebo deprimovat, ale sloužit jako zdroj inspirace a námětů na zlepšení. Kvalitním a podrobným kritikám věnujte zvýšenou pozornost a buďte za ně vděční. Žádný text není perfektní a vždy je co zlepšovat. Pokuste se občas také nějakou kritiku napsat, pomůže vám to utřídit si vlastní myšlenky a názory.

A co si o tom myslíte vy?

Jako první bych se zmínil o tom, co mě u textů trápí nejvíc. A to jsou pravopisné chyby, překlepy, vynechaná písmena nebo i celá slova. Chápu, že několikrát pročítat vlastní text a hledat v něm chyby není velká zábava. Také z vlastní zkušenosti vím, že vlastní chybky se snadno přehlédnou. Proto bych rád všem autorům doporučil dodržovat následující:

1. Ať už k psaní použijete Word nebo Open Office, tak vězte, že základní funkce „Automatická kontrola pravopisu“ vám nalezení a opravu překlepů, hrubek a chybějících písmen velmi usnadní. Už při letmém pohledu na text (bez nutnosti jeho čtení) uvidíte slova podezřelá z nekorektnosti podtržená červenou vlnovkou.
2. Přečíst a opravit vlastní text by mělo být samozřejmostí. Někomu pomůže si od textu „odpočinout“ a projít si ho třeba až následující den.
3. Dejte své dílo přečíst i někomu jinému – příbuzným, kamarádům. Zvýší se tak šance na odhalení chyb a také nesrozumitelných vět a pasáží.
4. V případě, že si nejste už při psaní jisti, použijte slovník nebo pravidla pravopisu.

Vězte, že chyby v textu otravují a odrazují čtenáře. Samozřejmě, chybička se může vloudit vždy. Ale nesmí to být pravidlo. Vaše dílo se nikdy nestane objevem roku, když ho čtenář zavrhne už po první stránce (plné překlepů a hrubek). Co si mám pomyslet o autorovi, který pošle svou tvorbu do soutěže a ani se neobtěžuje opravit alespoň ty do očí bijící chyby?

Další problém, na který bych zde chtěl upozornit, je snaha některých autorů, kteří za každou cenu chtějí napsat co nejoriginálnější text, plný zvratů se spoustou scén a událostí. Rozumím tomu, že začínající autoři (obzvláště ti mladší) se snaží zapůsobit. Samozřejmě to oceňujeme, ale mnohem lepších výsledků jistě dosáhnete textem s dobře promyšleným a zpracovaným jednoduchým dějem. Jednoduchý (třeba i tuctový) příběh je mnohem lepší než roztahaný epos se zmateným dějem a spoustou nejasných postav.

Doufám, že výše uvedené rady a informace vás inspirovaly, a že vám pomohou ve zlepšení vaší oblíbené činnosti – psaní. I přes moje připomínky a kritiku je pravda, že se úroveň přihlášených soutěžních prací od minulého kola zvýšila. Už teď je nám jasné, že vybrat ty nejlepší kousky bude hodně těžký úkol a sestavení pořadí ještě těžší. Ale určitě to bude stát za to…

Děkuji za pozornost

Proč je tak důležité si předem stanovit obsah a osnovu textu?

Než se pustíme do detailního rozboru tohoto tématu, rád bych vysvětlil, proč je z mého pohledu tak důležité vědět předem o čem budu psát a jak budou po sobě následovat jednotlivá témata. Uvedu mou oblíbenou metaforu, která se dá obecně použít i na jiné oblasti života.

Představte si, že jste kapitánem zaoceánského parníku plného lidí na dovolené. Chcete je povozit po moři, kolem pobřeží a ukázat jim spoustu zajímavých a úžasných věcí.

Můžete:

1. Vyrazit jen tak bez přípravy a doufat, že to nějak dopadne. Pak máte velkou šanci, že buďto ztroskotáte na útesech nebo někde zabloudíte a pasažéři budou zklamaní.
2. Vzít si sebou podrobnou mapu s plánem cesty abyste se neztratili a na nic nezapomněli. Pak máte velkou šanci, že všechno dobře dopadne.

Z toho plyne poučení, že je mnohem lepší si předem vše dobře promyslet, naplánovat a zaznamenat aby se vám nestalo, že budete během vlastního psaní v textu bloudit, tápat, vracet se, vzpomínat, co, proč a kdy jste to vlastně chtěli čtenářům říct.

Někdo by mohl namítnout, že je mnohem zajímavější psát jen tak „z fleku“, že je to zábavnější a také větší překvapení. Já sám jsem jednu dobu takhle také tvořil. Pravdou je, že bavit a překvapovat se můžete ve fázi vymýšlení příběhu a zápletky. Samotné psaní by měla být až téměř závěrečná práce, kdy pouze zaznamenáte dobře promyšlené téma.

Vždy se může stát, že vás napadne nějaké vylepšení nebo změna až při psaní. V tom případě vám připravená osnova značně usnadní zapracování oné změny do stávajícího textu. Budete hned vědět, které pasáže jsou ovlivněny a musí být přepsány.

Také bych se rád zmínil o jedné nenápadné výhodě tohoto postupu. Když jste nuceni psaní na nějakou dobu přerušit (z jakéhokoliv důvodu), mnohem snadněji se vám bude navazovat na předchozí práci s vypracovanou osnovou a obsahem.

Takže abych sdělení tohoto bodu shrnul – Doporučuji si vše detailně promyslet (klidně si při tom dělat i poznámky), dát tomu čas aby nápad mohl „dozrát“, pak sestavit osnovu a až teprve na základě této osnovy začít tvořit výsledný text.

Co to vlastně ta osnova je?

Osnova (nebo struktura, chcete-li) je ona pomyslná mapa s plánem cesty. Štěstí přeje připraveným. Proto si ji před psaním vždy předem vypracujte a nikdy se v textu neztratíte, na nic nezapomenete a vždy dorazíte do plánovaného cíle. Může se jednat o pouhá hesla nebo stručné body, popisující posloupnost jednotlivých stěžejních pasáží v textu. Ale může to být také soupis detailnějších poznámek, vytvořených ve fázi příprav. Vše záleží na obsáhlosti a složitosti textu a samozřejmě na autorovi (vás).

Jak má taková osnova vypadat?

Na základní škole nám paní učitelka vštěpovala, že osnova příběhu se člení asi takto:

1. Úvod
2. Zápletka
3. Děj
4. Rozuzlení
5. Závěr

Z vlastních zkušeností vím, že takto jednoduše popsané členění je při literární tvorbě naprosto nevyhovující. Jednotlivé body jsou pojmenovány zcela obecně a moc vám nepomohou. Můžete (měli byste) tuto strukturu zachovat a jednotlivé body přejmenovat podle skutečného stavu, ale i tak dostanete velmi základní a primitivní osnovu.

Mnohem lepší je vytvořit další body a ty klidně ještě dále rozvrstvit podle potřeby. Je to jako byste sestavovali obsah knihy se seznamem jednotlivých kapitol a jejich podkapitol se stručným popisem. Nejlépe si to vysvětlíme na příkladu:

1. Úvod – seznámení s místem, časem a okolnostmi

1.1. Popis hlavního hrdiny – vzhled, původ, myšlenky, pocity
1.2. Popis situace, městečka, hospody, lidí v ní
1.3. Rozhovor s městskou stráží – hledání přítele, jména, popisy

2. Zápletka – podezření ze zločinu

2.1. Stráže mají zatykač – popis, hádka, vzpomínky
2.2. Pokus o útěk – honička v ulicích, neznámý cizinec

3. Děj – souboj se strážemi, další honička

3.1. Souboj – zranění,
3.2. Útěk a hledání úkrytu
3.3. Seznámení s cizincem
3.4 Pátrání po falešném svědkovi

4. Rozuzlení – … :)
5. Závěr – ….

Není nezbytně nutné jednotlivé body číslovat, ale je potřeba je odlišit tak aby bylo jasné, jaká je posloupnost a struktura jednotlivých pasáží.

Jak osnovu využít při psaní?

Text vašeho díla můžete psát přímo pod jednotlivé body osnovy. Je to jako byste si nejdříve vytvořili nadpisy a pak pod ně dopisovali kapitoly. Jakmile téma jednoho bodu zpracujete a vyčerpáte, postoupíte k bodu dalšímu. Jak už jsem na začátku zmiňoval, není problém se k již napsanému vracet a doplňovat či upravovat podle potřeby.

Jakmile budete mít text hotov, můžete body s osnovou vymazat a celé dílo finálně upravit. Vždy je potřeba dbát na to, aby jednotlivé pasáže na sebe hladce navazovaly a vytvářely plynulý průběh děje.

Závěr?

Tak, a co dál? Co jsem to vlastně chtěl ….aha…že by závěr? :)

Netvrdím, že tohle je jediná správná cesta, ale mě se tyto popsané postupy osvědčily. Pracuje se mi tak snáze a rychleji. Navíc se nejedná o žádný složitý postup, ale o jednoduchý návyk. I tento text vznikl přesně stejným způsobem. Vaše vlastní zkušenosti a náměty si rád přečtu v komentářích.

Díky za pozornost

Představení
Jak už bylo předesláno, jmenuji se Jaroslav a momentálně je mi přesně 30 let. S psaním mám poměrně dost zkušeností – psaní diplomové práce :), několika publikací odborných i neodborných článků, povídky, básně, texty pro weby, články na zakázku, manuály, dokumentace, atd. Nicméně nikdy jsem nevydal vlastní knihu, i když bych se k tomu jednou rád dostal.
Možná vás napadlo, kde beru to přesvědčení, že jsem schopen někoho něco o psaní naučit, když nejsem žádný “profesionální” literární kritik nebo spisovatel. Řekl bych, že už jen to, že jsem náročný náruživý čtenář mne k tomu opravňuje. Vím co se mi líbí a co ne, umím si udělat na předložený text vlastní názor. Mám zkušenosti s tvorbou a vím co psaní obnáší. Navíc zde nebudu rozebírat nějaká složitá literární tajemství, ale budu se snažit jasně a srozumitelně shrnout základní pravidla a postupy psaní. Čerpat hodlám nejen ze svých zkušeností, ale samozřejmě i ze zdrojů volně dostupných na internetu. Čtenáři budou mít možnost vyjádřit své názory a postřehy v komentářích pod zveřejněnými příspěvky. Na závěr tohoto představení bych rád poznamenal, že nikoho nenutím mé články číst nebo se jimi řídit. :)

Čím se budeme zabývat?
Zde bych rád nastínil pár oblastí, kterým bych se v budoucnu chtěl věnovat. Výčet samozřejmě není kompletní, protože předpokládám, že se seriál bude dále rozvíjet i na základě přání a komentářů.
Tak tedy – čtivost, struktura, téma, inspirace, postavy, dějová linie, inventář, jednorázovky, psaní na pokračování, čtenáři, kritici, soutěže, publikace, honoráře, blogy, …

O pravopise a gramatice
Určitě jste zaznamenali, že v předešlé sekci nebyla žádná zmínka o gramatice, pravopise, interpunkci a slohu. Je to tím, že se těmito tématy moc zabývat nebudu. Jejich perfektní znalost považuji za nezbytně nutnou podmínku pro jakoukoliv literární tvorbu. Navíc, představa opisování a rozboru pravidel českého pravopisu mne vůbec neláká a na internetu určitě narazíte na spoustu jiných a lepších zdrojů.

Co říci na závěr? Nebo spíš na začátek… :) Určitě bych popřál čtenářům, autorům a také sobě dost času, klidu, chuti, vytrvalosti a odhodlání k psaní.