Dámy a pánové, vážení přátelé a příznivci, Fórum.rytiny.cz je tu pro vás…

Krátké info o Vaší osobě
Dobrý den, je mi 27 let a není tomu tak dávno, co jsem studoval vysokou školu. Momentálně jsem jako mnoho jiných nezaměstnaný.

Můžete říct pár slov o Vaší vítězné práci? (námět,strávený čas,inspirace)
Povídka Krvavý kříž se zrodila z mého vnitřního přesvědčení. Vyznávám novopohanství – tzv. odinismus. S hlavním hrdinou jsem se tedy úplně ztotožnil. Jeden den jsem si ujasnil základní zápletku a příběh a druhý den jsem povídku napsal na jeden zátah. Inspirací mi byla především kniha J. Mosteckého – Jdi a přines hlavu krále se špetkou fantasy typickou pro Juraje Červenáka.

Jak jste se o soutěži dozvěděl?
O soutěži jsem se dozvěděl čirou náhodou serfováním po internetu.

Jaké byly pocity po vyhlášení výsledků?
Samozřejmě spokojenost. V předchozích kláních jsem se neumístil ani v první desítce, takže předpokládám, že jsem se nyní trefil do vkusu porotců.

Máte nějaké fanoušky?
Nevím o žádném. Mé povídky čte pouze mladší bratr, který mě neopomene zahrnout drtivou kritikou.

Jak hodnotíte vývoj projektu Rytiny.cz a co říkáte na kategorii Volné téma?
Projekt Rytiny hodnotím pozitivně, vždyť se úspěšně pokračuje již sedmým kolem. Volné téma bych zrušil. Zanechal bych pouze fantasy žánr.

Co byste poradil administrátorům?
Zvýšit publicitu (reklamu) soutěže ve spolupráci s fantasy a sci-fi časopisy.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna, zůstanete nám i nadále věrný :) ?
Rozhodně se pokusím o solidní umístění v dalším klání.

Chcete něco dodat ?
Všem, kterým se moje povídka líbila, mohu slíbit, že příští přípěvek bude opět
historickou fantasy.
Nashledanou se s přáním všeho nejlepšího loučí Jiří Svoboda

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí v další tvorbě

Krátké info o Vaší osobě
Narodila jsem se v roce 1987. Jsem snílek, fantasta a vášnivý čtenář. Psaní je pro mě koníčkem. Občasně publikuji na literárních webech. Poezie mi sem tam vyšla ve sbornících. V soutěži Rokle šeré smrti jsem v roce 2007 získala 7. místo s povídkou „Král duchů“ a v roce 2009 1. místo s povídkou „Dole“. V roce 2011 jsem obsadila v soutěži Bestfiction (AnimeSHOW v Bratislavě) 2. místo s povídkou „Tma“. V soutěži Hledá se autor jsem se umístila ve finálové desítce s povídkou „Pod vodou jsou cizí děti“. V časopise Pevnost mi vyšla povídka „Kóma“. Tvořím především ve fantastických žánrech.

Můžete říct pár slov o Vašich vítězných pracech? (námět,strávený čas,inspirace)
Báseň Z polibků truchlivých je už trochu starší dílo. Myslím, že za sebou má už pár let od doby, co jsem ho napsala, ale pořád má pro mě určitou citovou hodnotu. Navíc je to jedna z mála mých opravdu fantasy básní, které se v té době, kdy jsem ji napsala, moc nepublikovaly a nedostávalo se jim takového zájmu jako dnes. Chtěla jsem v ní spojit své oblíbené pohádkové motivy.
Ilustrace Květuška vznikla jako inspirace několika povídkami, které mám rozpracované. Mají tématiku nočních můr a pohybují se na rozmezí fantastického hororu – odtamtud pochází ona snovost motivu. Je to ruční kresba, kombinovaná technika (akvarel, tempery, pérovka, pastel) a její tvorba trvala cca něco kolem dvou hodin.

Jak jste se o soutěži dozvěděla?
Nějak jsem ji v podvědomí měla už dlouho, tedy věděla jsem, že něco takového existuje, ale nejspíš jsem na to pozapomněla. Pak jsem to díky kamarádce znovuobjevila těsně před uzávěrkou.

Jaké byly pocity po vyhlášení výsledků?
Určitě radost. Nepodaří se mi každý den vyhrát dvě první místa najednou, ani jsem v to nedoufala. Jelikož se účastním hodně soutěží, jsem ráda, když se něco podaří.
Cokoliv. Držet v rukou sborník se svým příspěvkem je pocit, který člověku nic nenahradí.

Účastnila jste se ve všech kategoriích, jste tak všestranná?
Měla jsem zrovna věci, které se do těch kategorií daly použít. Zájmů mám poměrně hodně (dosti různorodých), ale o umění se zajímám už od útlého dětství. Od šesti jsem chodila do výtvarných kurzů a píši asi od patnácti let. Začínala jsem s psaním poezie, teď dávám přednost spíše psaní prózy.

Jak hodnotíte vývoj projektu Rytiny.cz?
Jelikož jsem se ho neúčastnila od jeho začátků, tak vývoj nejspíš neposoudím, ale samotný projekt mi přijde jako opravdu dobrý nápad.

Co byste poradila administrátorům?
Určitě, aby se nevzdávali.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna, zůstanete nám věrná :) ?
Asi by bylo na místě říct ano, ale uvidím podle toho, jak mi půjde tvorba. Když bude inspirace, určitě se zapojím.

Chcete něco dodat ?
Mnohokrát děkuji organizátorům projektu a bylo mi ctí se zúčastnit. Moc se těším na sborník. :-)

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí a dalších úspěchů

Jeho kouzlo spočívá hlavně v tom, že na obsahu se mohou podílet i všichni návštěvníci. Stačí se zaregistrovat a můžete vesele publikovat.

Při přesunu na nový hosting byla databáze bohužel poškozena a tak jsme o původní obsah nakonec přišli. Nyní začínáme znovu. Proto bychom rádi povzbudili všechny soutěžící i návštěvníky, aby se na znovu vznikající blog podívali a zvážili možnost spoluúčasti na tvorbě jeho obsahu. Je tady pro vás…

Detaily ZDE

Petra Mácová

Markéta Šmejkalová

Sklenice se zavařeninami, řepa, truhla plná jablek, amatérská destilační aparatura − zdánlivě obyčejný sklípek. Ale čím všednější je všednost, tím nevšednější se snaží být. Možná proto se v tom „obyčejném“ sklepě shromáždily předměty tak vzdálené jeho původnímu účelu.
V cínových miskách doutnaly byliny, štiplavý kouř v úzkých pramíncích olizoval strop kobky, osu místnosti tvořil ebenový stůl. Deska byla pokryta kabalistickými symboly, které se rozplétaly kolem centrálního kruhu. Na jeho obvodu stály na stráži tři karmínové svíce. Kolem celého zátiší kroužila podivná postava. Od hlavy k patě ji zahaloval černý hábit, ani ten však nedokázal utlumit rozčilené mumlání natožpak rozčilená gesta.
Shrbená zakuklenina si naslinila prst a překotně začala opravovat nedokonalosti magického písma. Křídové klikyháky šly naštěstí dolů dobře. Jakmile s nimi byla hotová, sáhla do kutny pro malý váček. Z něj přihodila na bylinky v miskách hrstku bílého prášku. Vybledlý kouř na okamžik prosytila purpurová záře a zase se vrátil do normálu. Snad jen vůně tajemného kadidla trochu zesílila. Postava zřejmě chtěla provést ještě pár dalších úprav, ale nedostala k tomu už příležitost. Do místnosti vešlo dalších pět zakuklenců, kteří hned zaujali svá místa u stolu.
„Je všechno připraveno, sestro Tiaro?“ zahučel nejvyšší z přítomných na tu z postav, jež se na seanci dostavila s předstihem.
„Ano, Velmistře Lothare,“ přisvědčil ženský hlas.
„Výborně,“ zamručel tazatel spokojeně, „tak tedy začněmeš: Hel, Tochter of Loki et Angbrod, hör et canti. Tui Children dich vocant.“
„Hör et canti,“ zopakovali všichni naráz, načež se rozhostilo ticho.
„Hel, ma chère, hör mihi,“ řekl mistr důrazněji.
Nic. Hel, ať už to byla kýmkoli, očividně měla na práci něco důležitějšího. Lothar se však nevzdával. Odstartoval celou škálu plamenných zaříkání. S vyvolávanou bytostí to nepohnulo, ať už jí opěvoval, či proklínal. Shromáždění se začalo s remcáním rozpadat.
„To si říkáte věrní?!“ rozčílil se Lothar.
Poslední postava, kterou předtím nazval Tiarou, využila všeobecného (a hlavně Lotharova) rozptýlení, přitočila se k triu svící a cosi jim pošeptala. Reagovaly okamžitě. Ke stropu vyšlehly tři plamenné sloupce a kouzelné znaky se rozzářily rudým světlem. Vzduch prosytil pach hniloby a výrazně se ochladilo. Všichni černooděnci strnuli na místě.
„Jásejte, bohyně přišla mezi nás,“ zablekotal velmistr.
Aura strachu obemkla kobku a sevřela přítomná srdce ve svých kleštích. Světla ohně naposled zablikotala, načež vše zanechala v naprosté tmě. Ozvalo se syčení, šepot a smích. Mrazivá symfonie pazvuků dorážela a dorážela, dokud z každého neudělala kňučící uzlíček.
Uctívači na víc nečekali a vzali nohy na svá zbabělá ramena. Závratnou rychlostí se nahrnuli ke schodům a jejich hysterický řev zanedlouho odezníval v dáli. Kobka ve své temnotě osaměla. Tedy, na první pohled to tak vypadalo.
„Žabaři,“ ucedil ženský hlas.
Nad vyvolávacím stolem se rozsvítilo světlo, které ozářilo kontury ženské postavy. Malá ohnivá koule začala kroužit nad počmáraným dřevem a žena, která ji vyvolala, se dala do uklízení. Právě seškrabovala ze stěn zbytky červeného vosku, když zaslechla od schodiště zvuky kroků.
„Kruci,“ zasyčela a mávnutím ruky zhasla světlo. Měla počítat s tím, že výkřiky přilákají zvědavce. Už už si přichystávala omračujícící kouzlo, když tu se ve dveřích objevil mnich s loučí.
„Vylez, Tiaro, vím, že tam jsi, viděl jsem světlo.“
Čarodějce se neskutečně ulevilo. Opět zažehla magické lucerny a sňala kápi. V odlescích plamenů se zatřpytily jantarové oči, ne nepodobné kočičím. Žena ledabyle pohodila hřívou medových loken a věnovala duchovnímu okouzlující úsměv.
„Dobrý večer, otče Vitelli.“
„Dobrý večer i tobě, mé dítě,“ odvětil a jeho slovům nechyběl odstín nadsázky. Oba věděli, že Tiara je o dobré půlstoletí starší než on. „Radši půjdeme, nechceme, aby nás tu našly zvědavé oči, že ne?“

„Jak to šlo?“ otázal se méně potměšile, když kráčeli noční ulicí.
Tiara opovržlivě nakrčila nos. „Amatéři, chtěli by vyvolávat bohy pomocí šalvěje a tymiánu. A těch chyb v magickém kruhu, hrůza. Pro zaříkávání se ani nenamáhali vytvářet nový jazyk, prostě spatlali pár řečí dohromady. Když jsem to tak poslouchala, skoro se mi začalo stýskat po formulích typu Abrakadabra. No a svíčky ti idioti ukradli v kostele! V kostele! Chtěli k temné magii používat vysvěcené svíce! Musela jsem je vyměnit…“
Jak tak vyjmenovávala jeden nedostatek za druhým, otec Vitelli se brzy rozhodl zakročit a přerušit ten mamon nespokojenosti.
„Ano, velmi zajímavé. Jaký je závěr?“
„Další skvadra napodobovačů, absolutně zbabělí a neškodní. Pochybuji, že se po dnešním zážitku ještě sejdou.“
„Výborně, to byla jedna z posledních sekt ve městě. Zítra dorazíme ty ostatní.“
„Počkat, tak to prr, otče,“ nesouhlasila Tiara. „Dohoda byla, že vám budu pomáhat měsíc. Lhůta vypršela včera.“
„Jistě, spočítal jsem to tak, abys akorát stihla rozehnat všechny sektáře. Nemohu za to, že nepracuješ efektivně,“ pokrčil rameny mnich.
„To pitomé město jimi bylo prolezlé skrz naskrz! Na těch pár dalších už nesejde, všichni jsou to blbci, kteří si k magii v životě nečuchli.“
„No, budiž, to by stačilo ke klidu mé duše, ale náš řád se na vše dívá z poněkud jiného hlediska.“
„Jakého?“
„Kult Hel, bohyně podsvětí, nám krade naše ovečky a podrývá autoritu církve jako takové. Pokud nezakročíme…“
„Dost, to stačí,“ přerušila ho čarodějka. „S politikařením na mě nechoďte, já si svoje splnila, takže končím. Těšilo mě.“
Tiara nabrala rychlé tempo. Vitelli se jí přizpůsobil. Tak přidala ještě. Nepomohlo to. Shodila ze sebe hábit, měla pod ním kožené kamaše a slušivou tuniku s vestou. Zbavena nepříjemného břímě, se dala do běhu. Otec Vitelli jí ve své řeholnické kutně a opáncích nemohl stačit.
Tiařino srdce zajásalo. Konečně byla volná! Když byla vzdálenost mezi ní a udýchaným mnichem dostatečná, zastavila se a začala vesele křepčit. Poskakovala po ulici jako blázen.
„Mrzí mě, že se k tomu stavíš takhle,“ volal za ní mnich. Čarodějka mu nevěnovala přílišnou pozornost a pokračovala v oslavném tanci.
„Zdá se, že budu nucen splnit svou svatou povinnost a uvědomit o tvé přítomnosti inkvizici,“ dodal Vitelli zlověstně.
Tiara zakopla během dvojité otočky s poskokem a padla tváří přímo do louže. S prskáním se vymrštila na všechny čtyři a horlivě si začala vytírat bláto z očí.
„Ty kapucínská holoto!“ zavřískala. Vitelli už stál nad ní a vesele se šklebil.
„Sama jsi mě k tomu donutila. Že provozuješ černou magii, to bych ti ještě odpustil, jenže ty nechceš pomáhat bližnímu svému, to je těžký hřích.“
Tiara se divoce vyšvihla na nohy.
„Bližnímu svýmu? Já vymetla každou podělanou seanci v tomhle podělaným městě, abych ty podělaný karikatury zaříkávačů obrátila zpátky k tý vaší podělaný víře!“
S každou „podělanou“ věcí šťouchla zabláceným prstem do mnichova hrudníku.
„A vy, jestli vy mě udáte inkvizitorům, tak si teda pište, že ještě na hranici vás označím jako svýho pomocníka a budem se tam smažit oba.“
„Proč bys to dělala?“
„Abych viděla, jak se měníte v kus uzeniny! Myslím, že to bude báječný pohled.“
„Taková pomstychtivost, kde se to v tobě bere,“ zavrtěl hlavou Vitelli zklamaně, v očích mu však hrála šibalská světýlka. „Jak zavrženíhodné,“ dodal.
Tiara trochu zkrotla. Na toho vykutáleného mnicha se nešlo zlobit příliš dlouho. Bylo to zbytečné a vysilující, neřkuli zbytečně vysilující.
„No, vy jste ten, co s tím vydíráním začal,“ ušklíbla se čarodějka. Mnich to nemohl popřít. Připravovala se na okamžik vítězství. Osud jí v tomto ohledu ale nemínil vyhovět.
„Já? Já se pouze snažím spasit tvou duši, za pomoci konstruktivní kritiky a jemného psychického nátlaku.“
„Teď vám moc nerozumím.“
„Nevadí, prostě to vše dělám jen pro tvé dobro.“
„Aha, hm, to fakt díky,“ zabručela.
Z toho kolotoče nebylo cesty ven. Nezbývalo než mnichovi vyhovět. Vždycky by si našel nějakou kličku, tím si byla jista.
„Dobrá, tak koho mám ještě vyděsit k smrti?“
„Uvidíš zítra, ale tentokrát to musí být parádní kousek, obecenstvo bude široké.“

Žádná kletba nebyla Tiaře dost dobrá, když zjistila, jak velké mělo být to obecenstvo. Celou dobu, co se prodírala davem zakuklenců, přemýšlela o tom, jak se zvrácenému mnichovi pomstít.
V sále mohlo být tak na tři sta uctívačů. Shromáždění pořádal místní šlechtic, který poskytl k obřadu prostory svého sídla. Pod křišťálovým lustrem dal postavit ebenové pódium, v jehož středu čněl mramorový obelisk, těšící se společnosti tří stojatých svícnů. Pochopitelně s kostelními svícemi. Tiara obrátila oči v sloup. Nepoučitelní. Naštěstí se svíčkami zásobila předem.
Přikradla se k pódiu a přemýšlela, jak to zaonačit, aby nebyla při upravování oltáře chycena. Odpověď přišla dříve, než stačila doznít otázka. Iluze – její oblíbená technika.
Zkoncentrovala do rukou energii. Pak obešla pódium kolem dokola, přičemž bříšky prstů drhla o dřevěnou stěnu. Když se kruh uzavřel, obezřetně se rozhlédla a skočila do prostoru ochranného pole. Fungovalo to, mohla se producírovat po pódiu, jak chtěla, a nikdo ji tam nemohl vidět. Tedy do té doby než by se pokusil překročit kruh. Musela pracovat rychle.
První se vrhla ke svícnům. Svěcené svíčky sundala a schovala pod hábit, přičemž je nahradila poctivými vyvolávačkami s konopným knotem. Další na řadě byly magické znaky – s těmi měla nejvíce práce. Přesto jí opravy nezabraly víc než jedno otočení přesýpacích hodin.
Aktivační kruh, stabilizační pole, ochranné pečetě, sakra zase jsem si zapomněla inkoust, přeříkávala si v duchu. Na závěr ještě v určitých místech kouzlené kresby vyhloubila podpatkem téměř neznatelné dolíky. Do každého pak přisypala pár zrnek zvláštního prášku.
Pohledem třikrát překontrolovala své dílo a spokojeně si založila ruce v bok. Přátelsky poplácala středový obelisk. Překvapilo ji, když se z jeho nitra vrátila odezva energie. Stěží potlačila radostný výkřik. Zesilovač! Chochó, tak tohle bude mít grády, pochvalovala si. Čas však kvačil, blížila se půlnoc. Rázným gestem přerušila kouzlo iluze a předstoupila před černý dav.
„Vítejte, děti Bohyně,“ zvolala. Samotnou ji překvapilo, jak se její hlas rozlehl celým sálem. Akustika tam byla výborná. Shromáždění uctívačů jí odpovědělo nadšeným zabubláním. Chtěla začít s vyvoláváním, ale něco jí říkalo, že se od ní očekává proslov.

„Éhm…“
Do toho se jí bohužel nechtělo. I když byla čarodějka a praktikovala všemi zavrhované řemeslo, neměla žaludek na chvalozpěvy o bohyni podsvětí. Navíc v řečnění nikdy moc nevynikala a pochybovala o tom, že by ji osvítil bůh manipulátorských keců, nicméně něco zkusit musela:
„Tak tedy… Přivítejte bohyni!“ Sama dobře věděla, že se od ní podobná stručnost neočekává, dav ta slova ale kvitoval s mnohem větším nadšením než prve. Začala tedy vyvolávat.
Kostrbatý jazyk severských mágů se jí převaloval po jazyce. Snažila se příliš nepolykat slabiky, aby nic nepokazila. Její snaha nesla ovoce. Vzduch v sálu se zachvěl. Davem prostoupila vlna vzrušení. Do Tiařiny mysli se vecpal pocit zoufalství. Její instinkt jasně velel: Uteč!
Neváhala a vrhla se z pódia. Právě včas. Svícny explodovaly v pekle tří hořících sloupů, které vystřelily vzhůru. Jejich žár roztavil skleněný lustr. K zemi se snesl ohnivý déšť. Mnoho lidí zachránilo odhození kutny před popálením. Pódium žhnulo čarovnými obrazci. V sále bylo k zaklnutí.
„Kapánek jsem to přehnala,“ odtušila Tiara, tentokrát nahlas.
Místností zalomcoval hnilobný vichr a zhasil všechna světla. Brzy po něm se dostavil mráz a s ním smích, ďábelský chechot, který rezonoval v kostech. Z temnoty se zhmotnila podivná figura. Napůl žena, napůl zdechlina. Zatímco levý bok zdobily svůdné křivky, z druhého trčela žebra a tak se to táhlo po celém těle. Kreatura v plesnivém plášti se usadila na vrcholku obelisku a vidoucím okem si měřila dav pod sebou. Kolem ní se shromáždila bledá, unylá záře.
„Do hajzlu,“ vřískala Tiara, „ten pitomý obelisk rozbil ochranné pečetě!“
Neodhadla sílu vyvolávacího kouzla a to přilákalo bohyni v plné síle, což rozhodně nebylo v plánu. I poloviční vyvolání by znamenalo problém.
Sál zachvátila panika. Lidé vřeštěli a hrnuli se ke vchodům. Šlapali po sobě, nadávali si. Hel se královsky bavila. Tu a tam po vyděšeném stádu mrskla plamenem, sem tam někoho seškvařila bleskem.
Co teď? Co teď, sakra?! Tiara začínala ztrácet nervy. Vymklo se jí to z rukou. Navzdory okolnímu chladu ji polil pot. Vykasala si kutnu a zkoušela si ji přitáhnout přes hlavu. Na zem vypadly svíce. Čarodějka strnula s hábitem přetaženým přes obličej.
„No jasně!“ zavýskla a tak tak že samou radostí neposkočila. Kdyby to udělala, nemusela by dopadnout na nohy a dav by ji ušlapal. Rychle si strhla z obličeje černý oděv a natáhla se po svících. Čísi noha je odkopla. Tiara bezmocně sledovala, jak byly dvě z nich rozšlapány. Horečně zapátrala po té třetí. Drala se skrz vyděšený dav. Lezla po čtyřech, plazila se pod stoly. Bohynin šílený smích posiloval její spěch. Pak ji uviděla, osamělou červenou a zahnanou v koutě. Mocným skokem se vrhla za voskovým válečkem a lačně ho sevřela v rukou, div jej nerozmačkala.
S posvěceným předmětem se dalo dělat ledacos. Tiara se vyznala v mnoha čarodějných oborech. Kněžská magie však mezi ně nepatřila. Rozhodla se improvizovat.
„Ó, Nejvyšší bože, já vím, že my spolu moc nevycházíme (popravdě, ani neznám tvé jméno), ale když mi teď pomůžeš, slibuju, že tě budu uctívat a na staré osvědčené bohy, jako je támhleta trajda, se vykašlu.“
Na důkaz upřímnosti svíci políbila, načež ji s bojovým pokřikem hodila po bohyni trůnící na obelisku. Trefila ji do té poloviny hlavy, kde zela jen holá lebka.
Ponk.
Svíce se odrazila, aniž by zanechala nějaký efekt. Bohyni akorát rozzuřila. Hel otočila svou nesourodou tvář k Tiaře, kolem které se jako zázrakem vylidnilo. Bohynino živé oko plálo.
„Nazdárek, slečno kuliočko,“ zaculila se nervózně čarodějka. To Hel ještě mnohem víc rozlítilo. Tiara musela bleskurychle uskočit, protože jejím směrem se vydala obrovská masa ohně. V běhu obrátila oči vzhůru.
„Tak teď sis to u mě podělal, s uctíváním máš utrum,“ obořila se na očouzený strop. Udělala kotoul, přičemž si stačila narazit kostrč, vyskočila na nohy a začala pobíhat po sále. Hel ji nakonec zahnala do kouta. Tiara zavřela oči a naslouchala dunění vlastního srdce. Za chvíli bude po všem, kdybych tak víc poslouchala ségru a nešla se učit na markytánku, přemítala Tiara.
Nevěděla, že její konec není tak blízko, jak se zdálo. Jinak by se do takových pošetilých úvah nepouštěla.
Bohyně znovu zavřeštěla. Tentokrát strachy. Její podivné tělo se začínalo rozpadat. Zmar jako první postihl ruku. Zápěstní kůstky zachřestily na pódiu jako rozsypané korálky. Helina živoucí část se rozplynula a zanechala po sobě jen kostru. I ta se časem rozpadla. Kosti se vsákly do ebenového dřeva a po paní podsvětí zbyly jen očouzené zdi a pár kusů zpopelněného nábytku.
Tiara se odvážila otevřít oči, až když vše utichlo. Opatrně zamžourala k pódiu. Tělo jí ještě svazoval strach, ale nezřízená zvědavost nakonec zvítězila. Čarodějka se přišourala k pódiu. Když spatřila rozmazané znaky, blaženě vydechla.
Bílé linie se vypařily. Nápor kouzla byl příliš silný. Křída je nekvalitní materiál, a to hlavně při užívání kouzel. Tiara cítila neskutečnou úlevu. Kdyby si bývala přinesla inkoust (jak měla původně v plánu), už by tu nebyla. Ani ona, ani sál, nejspíš ani celé město. Jak dlouho by asi trvalo, než by se okolní mágové vzpamatovali a zakročili? Pokud by vůbec zakročili…
Potřásla hlavou, aby tu myšlenku zaplašila.
Vypotácela se z paláce na visutý most, kde na ni čekal překvapený otec Vitelli, kterého přilákala neočekávaně silná panika a kouř. Vida její ohořelé oblečení, nadzvedl obočí v němé otázce.
„Věřte mi, nechcete to vědět. Co pro mě máte dalšího?“
„Nechtěla jsi náhodou odejít?“
„No, chtěla, ale rozmyslela jsem se, hraní na sektářku mě začíná bavit. A taky mě fakt štve, když někdo uctívá takovou polochcíplou mrchu, pch, prý bohyně, já jim dám bohyni! Ale nejdu do toho zadara, s tím nepočítejte. Za každou…“ nestačila větu dokončit.
Zhroutila se s lektorsky pozdviženým ukazováčkem. Otec Vitelli ji zachytil v pádu. Obezřetně se nad ní sklonil. Podle pravidelného oddychování odtušil, že usnula. Vysoký mnich si povzdechl. Vzal čarodějku do náruče a odnesl ji dřív, než po mostě proběhla městská stráž.
Něco mu říkalo, že právě nese na rukou nejužitečnějšího spojence, jakého kdy jeho řád měl. Profesionální kacířku ve službách božích.

Marek Řezanka

Svlékání v prachu
nahé mléčné dráhy
Svět bez Palachů
tíží slepé váhy

A v plicích Marsu
soptí zlostná pára
Hru bez komparsu
točí Aldebaran

V sípání hodin
točí vesmír zády
(jak se mu hodí)

Hledí na Hyády

Krátké info o Vaší osobě.
Jsem strašně tichý človíček, optimista  a občasný sklerotik :D :D ovšem mám ráda jedině  Fantasy . Ráda kreslím  v paint toll sai , corel painter  , photoshop cs3, ale občas i na obyčejný papír :D

Můžete říct pár slov o Vaší vítězné práci? (námět,strávený čas,inspirace)
Inspiraci chytám všude kde se dá :D  strávený čas asi tak 30minut víc ne .

Jak jste se o soutěži dozvěděla?
Reklama na mém blogu v komentářích

Jaké byly pocity po vyhlášení výsledků?
Docela pozitivní, ale jsou zde i lepší práce ostatních než mé .

Máte své skalní fanoušky, příznivce, kritiky, …?
Ano, ale většinou nemám žádné kritiky (i když bych chtěla vědět jejich názor)

Soutěžíte s námi už několik kol, jak hodnotíte vývoj projektu Rytiny.cz?
Suprově, jsem ráda, že tyto stránky existují !

Jaké jsou Vaše plány do budoucna, zůstanete nám věrná :) ?
Raději nic neplánuji dopředu , protože nevíte co se muže pokazit, ale jinak kreslit nepřestanu snad nikdy  a ano zůstanu nadále věrná :P

Krátké info o Vaší osobě.

O sobě toho mnoho nového nepovím, platí, že stále publikuji na několika literárních serverech, v poslední době hlavně na serveru Písmák jako  Muamarek a serveru LitWeb jako Marek. Mé internetové stránky jsou: www.muamarek.cz

Můžete říct pár slov o Vaší vítězné práci? (námět,strávený čas,inspirace)

Stesk hvězdného prachu vznikl z obdivu k dokonalosti stroje, jemuž říkáme vesmír. Navíc jsou tam ale i další motivy, nějaké city by se tam rovněž našly a kdo by hodně hledal, neunikne mu povzdech nad naší politickou scénou…

Miluji hvězdnou oblohu. V Praze ji člověk k vůli značnému umělému osvětlení nevidí, ale vyjet někam do lesů a mít štěstí na bezmračnou noc, to je potom pokoukání.

Se mnou je to tak, mám-li nutkání psát a nápad, většinou to dlouho netrvá.

Publikovaná báseň byla výsledkem asi deseti minut, čtvrt hodiny.

Jste naše stálice v kategorii básní. Proč myslíte, že to tak je?

Pro sborník Rytiny píši rád. Proč poměrně často vítězím, nechci posuzovat, zřejmě má tvorba porotu oslovuje. Kriticky si ale musím přiznat, že básní se většinou mnoho nesejde a co jsem si všiml, publikují je často ještě velmi mladí autoři, kteří svůj potenciál budou teprve rozvíjet. Se zájmem pozoruji, co kdo píše a jsem přesvědčen, že někteří z autorů mají velkou šanci se vypracovat.

Soutěži bych přál, aby se jí podařilo oslovit autory poezie, kteří jsou již vypsaní a svou tvorbou by sborník okořenili. Chybí mi někdo, kdo by upoutal volným veršem, přitom téma si o volný verš přímo říká.

Jaké byly pocity po vyhlášení výsledků?

Pocity byly smíšené. Na jednu stranu člověka těší, že se mu něco daří, těší ho úspěch, na druhou stranu se děsím gottovského syndromu. Pro soutěž a hlavně sborník není dobré, aby měl v jakékoli kategorii jednu stálici, co se setrvačností sbírá ceny. Věřím, že konkurence bude čím dál větší a budou se objevovat nové talenty.

Komu uděláte radost naším sborníkem?

Sborníkem udělám radost svým nejbližším.

Jak hodnotíte vývoj projektu Rytiny.cz? Jak jste vnímal výpadky a problémy s hostingem?

Co mohu posoudit, sborník se zdárně vyvíjí, i když někomu může připadat,

že po malých krůčcích. Co se týče grafické stránky, ale i úrovně povídek, obojí vykazuje rostoucí kvalitu. Aspoň pro mě.

Výpadky webových stránek Rytin v důsledku napadení hackery jsem pociťoval nelibě. Je to asi podobné, jako se těšit na oblíbené místo v Krkonoších a po příjezdu zjistit, že Petrova bouda lehla popelem. O to více jsem rád, že došlo k rekonstrukci stránek a všem, kdo s ní měli práci, chci velmi poděkovat.

Co byste poradil administrátorům?

Necítím se fundovaným, abych radil administrátorům. Jen by možná na literárních serverech (LitWeb, Písmák, Mezera, Humanart, ad.) mohl být projekt propagován a hledat zde nové autory. A i když jsou témata Sci-fi a Fantasy zajímavá, možná by s příchodem nového roku přeci jen mohlo dojít k žánrové obměně. Anebo, vyjdou-li čtyři čísla do roka, mohla by třeba 1. a 3. být věnována výše zmíněným tématům a ve 2. a 4. čísle by se objevil nový tématický celek (např. detektivní či historický útvar).

Jaké jsou Vaše plány do budoucna, zůstanete nám věrný :) ?

Jak již jsem napsal, projekt Rytin jsem si oblíbil a budu-li vnímat, že mu mám svou tvorbou co dát, zůstanu mu věrný. Zatím cítím, že mám co říci.

V první polovině září plánujeme s grafikem Jirkou Staňkem vydání sbírky pro děti: Děti objevují svět.

Spolu s Pavlem Martincem, Jarmilou Moosovou, Zuzanou Voznicovou, Zdeňkem Železným a dalšími autory připravujeme sborník pro děti (Písmáci dětem), jenž by měl spatřit světlo světa také nějak v září.

Navíc připravujeme spolu s malířkou Evou Erbsovou sbírku básní, jež se zabývá zločinem, příběhy pachatelů a obětí trestných činů a je zamyšlením nad touto odvrácenou tváří lidské povahy. Sbírka se bude jmenovat Zeď nářků pod jazykem a vyjde patrně někdy na přelomu října a listopadu.

Chcete něco dodat ?

Co dodat? Přeji Rytinám hodně zdraví (to je v době stále nových a zákeřně mutujících virů potřebné), štěstí (bez něj neuspěje žádný projekt) a lásky (ať nás to všechny nadále baví a píšeme s chutí).

Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho další inspirace

Co prozradíte o své osobě?
Považuji se za velmi uzavřeného člověka, takže se mi na tuto otázku neodpovídá s takovou lehkostí, jak by se možná očekávalo… Myslím, že o sobě mohu mluvit jako o osobě relativně skromné, postoj „všechno vím, všechno znám“ by mi v mých osmnácti letech přišel poněkud nepatřičný.
Co se týče mých zájmů, musím říct, že jsou poněkud schizofrenní povahy. Studium přírodních věd se tluče s vášní pro literaturu, pro další vzdělávání si však spíš zvolím to první.
Psaní pro mě ale představuje cosi jako životního koníčka, věnuji se mu prakticky od dětství, ideální by bylo, kdyby mi to vydrželo až do důchodu.

Můžete říct pár slov o Vaší vítězné práci? (námět,strávený čas,inspirace)
Tato povídka byla původně oťukávací jízdou před jedním větším projektem. Z projektu sice sešlo, nicméně povídka zůstala. Už v prvoplánovém námětu figurovala myšlenka nějakého netradičního (třeba i nedobrovolného) spojenectví. Dvě strany někdejších inkvizičních procesů, kněz a čarodějka, mi přišly jako vhodná volba. Pak jsem si půjčila bohyni ze severské mytologie, přihodila pár okultistů a bylo to.

Jak jste se o soutěži dozvěděla?
Tuším, že mě na ni upozornila kamarádka. Často šmejdíme po internetu po různých soutěžích a občas se vynoří něco, o čem si řekneme, že bychom to mohly zkusit.

Jaké byly pocity po vyhlášení výsledků?
Příjemný úžas. :-)

Jak naložíte s výhrou?
Tuším, že pro ni nejdřív dosprintuji na poštu a pak si budu užívat ten báječný čas, než sborník přečtu. Až doma dojdou zájemci, kteří si jej budou chtít také projít, zaujme místo v mé nejprestižnější poličce. Tam počká do té doby, než zatoužím po dalším čtení.

Jak hodnotíte vývoj projektu Rytiny.cz?
Rytiny jsou soutěž, které nechybí profesionální přístup, zároveň však v sobě má cosi jako domáckou atmosféru. Uveřejněné povídky nejsou jen seznam názvů, autoři mají možnost vyjádřit se prostřednictvím komentářů, zkrátka není neosobní. Dosud si tento trend drží, což svědčí o vývoji projektu v pozitivním smyslu.

Co byste poradila administrátorům?
Snad jen pokračovat v hledání a získávání dalších soutěžících.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna, zůstanete nám věrná :) ?
No, i když mě asi čeká rušný ročník, Rytiny jsou něco, na co si vždycky s chutí udělám čas.

Chcete něco dodat ?
Ráda bych poděkovala jak organizátorům soutěže, tak všem soutěžícím, protože pokud jedni představují kostru tohoto projektu, ti druzí jsou zas krev, která mu dává život. Bohužel nevím o slovech, která by toto poděkování vyjádřila méně pateticky…
Možná snad: Tak hodně štěstí, Rytiny! :-)

Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho další inspirace